Současná prezidentka, kandidátka levostředé vládní koalice,
uspěla až v druhém kole voleb proti překvapivě postoupivšímu Sebastiánu
Piñerovi (Národní obnova, RN). Ihned po svém zvolení jmenovala genderově
dokonale vyváženou vládu (po 10 mužích a ženách), přičemž slabší pohlaví nebylo
odsunuto na bezvýznamné posty – ženy de facto ovládly veškerá hospodářská
ministerstva.
Vzpoura tučňáků
První zkouškou pro Michelle Bacheletovou a její exekutivu se
staly protesty studentů (pojmenované „vzpoura tučňáků“ podle typických školních
uniforem), které začaly na konci dubna 2006 a jejich vrcholem byl 30. květen, kdy
stávkovalo přes 790 000 studentů s podporou školských, ale i jiných
odborů. Rozbuškou bylo zvýšení poplatku za přijímací řízení na vysokou školu a
údajné omezení zvýhodněného jízdného pro studenty.
Jedinou reakcí vlády na protesty bylo nejprve zatýkání
nejagresivnějších jedinců (které se občas neobešlo bez policejních excesů a
následného vyšetřování). Až později vstoupil do jednání se studentskými předáky
ministr školství a výsledkem byl vznik prezidentské poradní komise za účasti
zástupců středoškolských studentů a slib celkové reformy vzdělávacího systému,
který má své kořeny ještě z doby vojenské diktatury.
„Ideologie korupce“
Skandálem, který významně zasáhl do vládnutí Michelle
Bacheletové, bylo odhalení korupce, která se týkala všech koaličních stran
(křesťanských demokratů, sociálních liberálů, socialistů a sociálních demokratů)
na podzim roku 2006. Postupně bylo zatčeno několik úředníků a méně významných
politiků, nakonec se ale celá aféra dotkla i několika vládních senátorů.
Bývalí předsedové všech koaličních stran potvrdili, že
minimálně za jejich vedení (90. léta 20. století) vládní partaje zneužívaly
státní peníze ve svůj prospěch. (A to prý v souladu s logikou, že
když pravicovou opozici podporuje hospodářský sektor, pak vládní strany mají
právo získat takovou podporu ze státních peněz.) Opozice začala mluvit o propracované
„ideologii korupce“.
Hlavním důsledkem všech událostí byla, vedle odštěpení části Strany
pro demokracii (PPD) do nového středového subjektu Chile Primero, ztráta historické většiny vládních stran
v Senátu.
Santiagské zmatky
K dalším změnám v kabinetu došlo v březnu 2007, a to hlavně v důsledku krize dopravního systému
Transantiago v hlavním městě. Propojení metra a mikrobusové dopravy
plánované již za předchozího prezidenta Lagose se definitivně zhroutilo na
začátku školního roku (březen) a jeho výsledkem bylo odvolání ministra dopravy.
Vedle něho byla také odvolána poměrně vlivná personální šéfka
prezidentské kanceláře Paulina Velosová za přestupky proti vládní politice
(hlavně veřejné hádky s ministrem zahraničí). Ze stejného důvodu odešla
ministryně obrany, která se jako jediná z vlády ukázala na pohřbu generála
Pinocheta a její fotky s Pinochetovou dcerou truchlící nad jeho hrobem oblétly
celé Chile. Posledním odvolaným byl neúspěšný ministr spravedlnosti. Nově vznikla ministerstva energetiky a životního
prostředí.
Polovina mandátu
K posledním výměnám došlo na přelomu let 2007 a 2008, kdy byli
jednotliví členové exekutivy uvolněni hlavně proto, aby se mohli připravovat na
své kandidatury do Senátu. Michelle Bacheletová se tak za dva roky vládnutí
dostala na skoro stejné číslo změn ve vládě jako její předchůdce Lagos za šest
let – 34 ku 43.
K hlavním
úspěchům Michelle Bacheletové patří udržení hospodářského růstu (5 %),
nekonfliktní spolupráce s opozicí zejména na reformě školství,
protikorupčních plánech a boji proti kriminalitě. A je také pravda, že se
socialistické prezidentce podařilo ustát veškeré skandály vládních stran a
protesty občanů. Nicméně to, že do nich vstupovala až na poslední chvíli jako deus ex machina, jí na popularitě
nepřidalo (v době zvolení činila přes 60 %, dnes pouze 43 %). Ilustrativním vrcholem její
nepopularity byla situace, kdy ji žena postižená zemětřesením v jižním regionu Aisén
v přímém televizním přenosu vyzvala, ať opustí jejich vesnici.
Celou situaci pro New York
Times výstižně shrnul předchozí prezident Ricardo Lagos: „Jsme u moci 17 let a
to je v politice velmi dlouhá doba – déle než Thatcherová nebo Mitterrand.
Pokud chceme vyhrát volby v roce 2010, musíme mít nový program a nové
tváře.“
Vyhlídka do roku 2010
Je to
paradoxní, protože právě Ricardo Lagos je počítán mezi hlavní favority vládní
koalice. K možné kandidatuře se nevyjádřil, a to nejspíš i proto, že jeho
dříve vysokou popularitu snížily korupční skandály a fatální neúspěch „jeho“
Transantiaga. Dalším v řadě je socialista José Insulza, v současnosti
generální tajemník Organizace amerických států, pro nějž se již vyslovila část
jeho strany.
Nicméně
v současnosti nejsilnějším kandidátkou vládní koalice je předsedkyně
křesťanských demokratů (PDC) Soledad Alvearová, která byla soupeřkou současné
prezidentky v primárkách před třemi lety. Ale ani ona nepatří k novým
tvářím chilské politiky.
Přestože strany
pravicové koalice Alianza por Chile
(konzervativní UDI a středová RN) se zatím shodly, že postaví dva kandidáty,
vzhledem k tomu, že hlavní osoby UDI (předseda Hernán Larraín a
několikanásobný prezidentský kandidát Joaquín Lavín) odmítli kandidovat, je
nejpravděpodobnější, že společným kandidátem se nakonec stane Sebastián Piñera,
jehož postup do druhého kola minulých voleb (přes Lavína) byl jasným symbolem
odpoutání se chilské pravice od Pinochetova dědictví.
Oba tábory mají
zatím sice vyrovnané šance, ale vzhledem ke skandálům vládní koalice, klesající
popularitě prezidentky Bacheletové, nepřítomnosti nových tváří v levicovém
táboře a posilování pravice zvláště u středových a nerozhodnutých voličů to
zatím vypadá, že v roce 2010 poprvé stane v čele chilské vlády
pravicový politik. Nicméně i tato změna bude podmíněna vítězstvím opozice v parlamentních
volbách, protože je nepravděpodobné, že by si Chilané vybrali rozdílnou
exekutivu a legislativu. Ve volebním roce 2009 se má andský národ rozhodně na
co těšit.