Nemá cenu, abych popisoval děj.
V něm se proplétají dvě dějové linie Kafky Tamury a pana Nakaty. Víc vědět
nepotřebujete a alespoň vás to navnadí, abyste si knihu přečetli. A teď těch
několik postřehů.
Murakami se dá zařadit mezi
spisovatele magického realismu (jako např. středoškolsky vyučovaný a dnes
celkem oblíbený Gabriel
García Márquez) a do stejného ranku spadá právě i Kafka. Jak říká sám autor, neexistuje správný způsob čtení této knihy.
Což dokazuje i fakt, že po jejím vydání v japonštině byly spuštěny
stránky, na kterých čtenáři Murakamimu pokládali otázky ohledně knihy – cca 8000,
odpovězeno bylo na cca 1500. Nehledejte zde absolutní morální poučení nebo
nějakou drtivě zjevnou kritiku. Kafka
je o otázkách, ne o odpovědích.
Druhá poznámka sice bude trochu
v kontrastu s předchozími větami, ale Murakami si (jako ostatně ve všech
svých dílech) neodpustí nepřímou kritiku japonské společnosti. Jeho hrdinové
jsou buď atypičtí od začátku nebo se naopak během děje vymaňují z kolektivistického
charakteru asijských společností.
Jedním z rysů knihy, který
mě zaujal nejvíce, pak je dualita vztahů. Kafka Tamura a pan Óšima. Pan Nakata
a Hošino. Kafka Tamura a jeho otec. Pan Óšima a slečna Saeki… A lidé v těchto
vztazích jsou nadřazení a podřazení. Nicméně tento stav není trvalý, vzájemně
se mění a vrací.
Tomu totiž odpovídá i další
poznámka: Kafka na pobřeží je o tom,
jak reagujeme na svět. Jak nás mění. Jak moc mu odpovídáme. Jak s ním souzníme
nebo naopak nejsme schopni v něm být. Někteří se mění stále – každá situace
je posouvá dále. Někteří se nemění vůbec. A jiní musí něčím projít, aby se
mohli začít měnit. Růst, ale i zakrnět.
Vím, že jsem se nedopustil
recenze. Že jsem vám neřekl: „Běžte, kupte si knihu, je skvělá!“ Že jsem pouze
napsal pár postřehů. Je to právě proto, že i kniha je taková – nedává absolutní
pravdu, poučení a lék na bolesti světa i života. A v tom spočívá její
kouzlo a krása.
PS: Pokud jste ji snad četli,
pak si určitě rád (ať už soukromě nebo v diskuzi pod příspěvkem) přečtu
vaše postřehy a dešifrování knihy.
* * * * *
„Jsem takový, jakého mě máš před
sebou, takže už jsem si s nejrůznější diskriminací opravdu užil svoje,“
pokračuje pan Óšima. „Nikdo, kdo to sám nezažil, si nedokáže představit, jaké
to je ani jak hluboko to člověka zasáhne. Takže s nerovností a nespravedlností
si na mě opravdu jen tak někdo nepřijde. Sotva je někdo nenávidí víc než já. Co
ale nesnáším snad ještě víc, jsou lidé bez fantazie. Takoví, kterým T. S. Eliot
říká Dutí. Takoví, co svůj nedostatek představivosti, svou prázdnotu
vycpali bezcitnou, mrtvou slámou a ani o tom sami nevědí. Vesele si chodí po světě
a snaží se svou vlastní ignoranci a bezobsažné tlachy vnutit každému okolo.
Zkrátka chovají se přesně tak, jako ta naše dnešní návštěva.“
Vzdychne si a zatočí tužkou v
prstech.
„Víš, ono je nakonec úplně
jedno, jestli je někdo gay, lesba nebo takzvaně normální, jestli je feministka,
fašistická svině, komunista nebo člen Hare Kršna – takové věci jsou vedlejší.
Je mi úplně jedno, jakým nad sebou kdo mává praporkem. Strašně mi ale vadí
jakákoli vnitřní prázdnota. Když se s někým takovým potkám, přestávám se
ovládat. Nekonec vždycky řeknu něco, co si má člověk nechat pro sebe. Bývalo by
nejlepší se těch dvou nějak šikovně zbavit hned zkraje a nechat je, ať si
dělají, co chtějí. Nebo jim zavolat slečnu Saeki, protože ta by to s nima
vyřešila s přehledem a úsměvem. Což já nedokážu. Pokaždé udělám nebo řeknu něco
úplně zbytečného. Nedokážu se ovládnout. To je moje velká chyba. A víš, proč je
to chyba?“
„Protože když začnete brát lidi
s nedostatkem fantazie vážně, stojíte vždycky proti přesile, že?“
„Přesně tak,“ přitaká pan Óšima
a gumou na konci tužky si lehce tiskne vlasy ofiny k čelu.
„Přesně tak to je, Kafko Tamuro.
A ty si prosímtě zapamatuj jedno: Jen tohle a nic jiného nakonec zabilo milého
slečny Saeki. Omezenost bez fantazie, nedostatek tolerance. Teorie, která se
vymknula kontrole, prázdná rétorika, patenty na pravdu a zkostnatělý systém.
Toho jediného se na světě doopravdy bojím. Opravdu moc a z hloubi duše. Co je a
co není správné – to je důležitá otázka a člověk si ji musí klást. Jenže
jen málokdo si je ochotný připustit, že se v odpovědi mýlil, a svou chybu
napravit. Jde to, když k tomu člověk najde dost odvahy. Jenomže omezenost,
netolerance a nedostatek fantazie jsou jako cizopasní červi. Střídají
hostitele, mění formy, pořád, donekonečna. Není proti tomu lék. A právě tady
opravdu nic podobného trpět nehodlám.“
Pan Óšima ukáže špičkou tužky do
regálů. Má ale samozřejmě na mysli celou naši knihovnu.
“Takové věci bohužel neumím
přejít mávnutím ruky a zasmáním.“
Haruki Murakami: Kafka na pobřeží, str. 213-214.