Prostě napíšu, jakou bych si EU
přál. Je to stav věcí, ke kterému by vedla dlouhá cesta a je jasné, že není
okamžitě aplikovatelný. Ale pokud by platil, vznikla by z něho jasná
cestovní mapa, kterou by se mohli řídit občané i politici EU. Bylo by zajímavé,
pokud by své cílové představy takhle sepsali všichni občané EU a po jejich „způrměrování“
by nám tak vyšlo, co vlastně občané EU od ní samotné chtějí. Otázka je, kolik
by se takhle vybralo nepopsaných papírů?
EU by měla být federálním státem
s klasickým rozdělením tří mocí a lidem jako suverénem. Začnu od té
nejméně diskutabilní. Nejvyšší soudní instancí by byl Soudní dvůr (Ústavní
soud, Nejvyšší soud apod.), do kterého by jako v současnosti po jednom
soudci jmenovala každá ze zemí. Jakým způsobem (zda-li exekutiva, legislativa
nebo soudní moc) by bylo čistě na uvážení každého ze států. Jako takový by
tento orgán posuzoval a) kompetenční spory mezi jednotlivými orgány a účastníky
unie, b) soulad evropských zákonů s evropskou ústavou a c) soulad zákonů
jednotlivých zemí s evropskou ústavou. Rozhodně by ale nebyl odvolací
instancí v rozhodnutí národních ústavních soudů týkajících se např.
souladu národních zákonů s národními ústavami.
Zákonodárnou moc by měl tvořit dvoukomorový
parlament. Poslanecká sněmovna, Sněmovna reprezentantů, Unijní sněm apod.,
prostě současný EP, do kterého by zastupitelé byli voleni ve stejných počtech
jako v současnosti, podstatnou podmínkou by ovšem měla být shoda na
společném volebním systémů pro celou EU. I to může mít vliv na vnímání „evropskosti“
takové instituce.
Senátem tohoto parlamentu by pak
byla Rada EU, složená stejně jako v současnosti zástupci jednotlivých
vlád, ve které by se hlasovalo např. podle kvantifikovaných většin jako v současně
navrhované SÚE
(reálná čísla jsou pouze otázkou technických výpočtů a kompromisu mezi členskými
státy). Podstatným prvkem ve vztahu obou komor by bylo veto ze strany Rady EU,
řekněme 70 % hlasů zastupujících 70 % obyvatel EU (opět čísla jsou pouze
otázkou dohody).
Exekutivní orgán – Komise – by byla
ustavována přibližně následovně: její předseda by byl schválen v Radě EU,
následně by sestavil vládu a její program a s žádostí o důvěru by pak
předstoupil před přímo volenou sněmovnu.
Co se týká samotného složení
komise. Ministerstva/jednotlivé komisariáty by měly být ustaveny pouze v těch
politikách, které mají celounijní dopad a jejichž řízení je na této úrovni
efektivnější. Šlo by o dopravu a komunikace (např. koordinace vzniku
celoevropských dopravních sítí, návaznost apod.), měnu, celní a hospodářskou
unii, finance a rozpočet (politický „background“ pro euro nebo nejvyšší dozor
nad ochranou hospodářské soutěže), zemědělství, energetika (koordinační činnost
hlavně vůči třetím zemím), mezinárodní obchod (zastoupení ve WTO, WB, MMF),
rozšiřování, vnější vztahy a zahraniční pomoc (v případě druhého efektivní
koordinace), životní prostředí a Schengenský prostor.
Naopak jako zcela zbytečné se
zdají být ministerstva např. v případě školství – zaprvé Unie by neměla
mít právo mluvit do způsobu organizace školství jednotlivých států, zadruhé by
stačila grantová komise nebo poradní orgán, který by přerozděloval peníze
určené do této oblasti unijním rozpočtem. Obdobné to je oblastí jako např. boj
s korupcí, průmysl, soudnictví, regionální politika, sociální otázky,
ochrana spotřebitele apod. Evropská vláda by tak měla cca 8 ministerstev, plus
předsedu. Její složení by nezáleželo na národní příslušnosti (ta by se dala kompenzovat
na nižších postech) a muselo by hlavně odpovídat sjednané většině ve sněmovně.
Post prezidenta EU by byl zcela
zbytečný a pro jeho reprezentační a symbolické funkce by stačilo zachovat
rotační předsednictví v Radě EU.
Z mého návrhu je vidět
silná role národních států v celé federaci (viz Rada EU, jmenování ústavních
soudců, jmenování předsedy komise). Dalšími prvky, které by toto posilovaly, by
byla ustanovení v evropské ústavě, která by určitému počtu národních
parlamentů (tři pětiny, dvě třetiny,…) umožňovala zamezit přijetí zákona. Stejně
tak by veškeré změny ústavy musely být vedle evropské legislativy odsouhlaseny
i ústavní většinou národních parlamentů.
Dalším klasicky federálním znakem
v ústavě by bylo ustanovení, že Unii připadají pouze ty pravomoci, které
jsou specificky vyjmenované v ústavě, všechny ostatní připadají národním
státům (viz Desátý dodatek
ústavy USA). Jejich předávání by bylo opět specificky možné jen na základě
ústavní většiny mezi národními parlamenty.
Neméně důležité by bylo přibližně
následující znění některého z prvních článků ústavy, který by spadal do „podstatných
náležitostí demokratického právního státu“ (tedy těch ustanovení, která nejsou
za žádných okolností zrušitelná):
(1) Unie je postavena na
rozmanitosti.
(2) Základním posláním Unie je
tuto rozmanitost ochraňovat. Je její povinností zvažovat dopady každé zákonné i
podzákonné normy na ni.
(3) Veškeré změny této ústavy,
které by potlačovaly rozmanitost Unie, jsou nepřípustné.
Je mi jasné, že se zde objeví
spousta odpůrců mého ideálu, ale všichni si ušetříme čas a nervy, pokud by místo
nekonstruktivní kritiky každý napsal svoji představu o tom, jaká EU má být. Stejně tak chápu, že vedle institucionálního rámce je nutné pracovat i na společné evropské identitě. Nicméně to je problém, který sahá dál než jen ke znění případné ústavy.