Stejně jako paní Hrindová předem
upozorňuji, že se nemusí jednat o knížky kvalitní. Jsou to knížky, které mě
nějakým způsobem ovlivnily. A také se nejedná o recenze – všechno to jsou jen
moje postřehy.
První kniha, která mě učarovala
bylo Na východ od ráje Johna
Steinbecka. Absolutně mě fascinovalo to, jak sleduje osudy několika lidí a
postupně je splétá až k poslednímu slovu „timšel“, takže jsem tuhle
poměrně silnou knihu hltal jako žádnou do té doby – a to jsem ji četl někdy v 15ti
letech.
Nejdůležitější pro mě ale je už
zmiňované slovo „timšel“, které se v knize objevilo v rozpravě
Samuela Hamiltona, Adama Traska a jeho sluhy Leea. Jste-li nadšencem lidské
rasy, toho, jakou tvořivou i ničivou sílu skrývá, pak vás musí právě tato pasáž
zasáhnout. Tyto tři postavy se přou o výklad Bible, přičemž je právě do té doby
nenápadný Číňan Lee překvapí, když se jim svěří, že jej Bible zaujala natolik, že
začal studovat u židovských učenců v San Franciscu, naučil se hebrejsky
psát a číst a studoval Tóru slovo od slova. A nakonec došel k tomu, že
jediný správný výklad sporné pasáže – slova „timšel“ – je můžeš. Jedno jediné
slovo, jako shrnutí toho, co nás odlišuje od ostatních živých tvorů. Slovo,
jehož důkazem jsou egyptské pyramidy. Slovo, jehož důsledkem je i holocaust. A
člověka pak ani nemrzí, že musí pročíst celý dlouhý Na východ od ráje, aby přišel na tohle jediné slovo. Vždyť i Lee
kvůli němu studoval celé židovské náboženství, aby si jej uvědomil.
Patřím k polistopadové
generaci, které se už do rukou dostaly masově vydávané knihy žánru science
fiction. A rovnou se přiznám, že tyto knížky jsou pro mě stejně cenné a
důležité, jako literatura vysoká nebo odborná. Ta, která mi utkvěla
v paměti dodnes a ke které jsem se od prvního přečtení už několikrát
vrátil, je Kantos Hyperionu Američana
Dana Simmonse, který se skládá ze čtyř knih – Hyperion, Pád Hyperionu, Endymion a Vzestup Endymionu. Nacházíme se v daleké budoucnosti lidstva,
které zničilo Zemi a rozrostlo se do celé Galaxie. Ale na této cestě se
rozdělilo na Hegemonii Člověka, vesmírnou demokracii lidí usazených na
obyvatelných planetách, a tzv. Vyvržence, geneticky modifikované lidi
přizpůsobené pobytu ve vesmíru, kteří jím putují na okrajích Hegemonie. Té
slouží Technojádro, společenství svobodných robotů a strojů. A právě zde se
začíná odehrávat boj o budoucnost lidstva.
Je mi jasné, že pro ty, kteří
nejsou fanoušky sci-fi, už tento popis musí znít jako čirá blbost. Ale věřte,
že Simmons si dal práci nejen s důsledným vykreslením celého vesmíru
budoucnost, ale hlavně dokazuje nesmírný vypravěčský talent a smysl pro
napínání nedočkavých čtenářů. Kantos
Hyperionu samozřejmě není samoúčelným sci-fi vyprávěním o technologii
budoucnost, ale kupodivu jednoduše a přesvědčivě nastoluje otázky (a možná i
odpovědi) na témata jako je chování lidstva k jeho okolí, genetické úpravy
a jejich morální stránka, naše odpovědnost za nás samé a další. Věřte, že
jestli přijmete v knize načrtnutou sci-fi budoucnost, která je ale jen
prostředkem k pokládání otázek a nalézání odpovědí, které nás trápí i
dnes, pak vás čeká nádherný hluboký a epický příběh o lidstvu i lidech.
Teď vás možná trošku zaskočím,
protože s další knihou si odskočíme do ranku odborné literatury. Když jsem
se už na střední začínal zajímat o politické vědy, tak se mi do ruky dostalo Srovnávací ústavní inženýrství významného
italského politologa Giovanniho Sartoriho. Nejde ani tak o to, o čem se
v knize píše (hlavně jde o Sartoriho reakce na kritiku jeho vlastních knih
v oblasti stranických a volebních systémů), ale o to, jak Sartori pracuje
s textem a postupně klade jednu argumentační vrstvu na druhou, až vám na
konci nezbývá, než s ním souhlasit (alespoň v tu chvíli). Samozřejmě,
že takových knih (nejen v politologii) je mnohem více a Srovnávací ústavní inženýrství mezi nimi
není žádná výjimka, ale právě tahle kniha mi poprvé ukázala, jak vlastně
fungují společenské vědy. Takže i Giovanni Sartori má svůj podíl na tom, který
obor jsem se nakonec vydal studovat.
A nakonec to nejlepší – alespoň
to subjektivně nejlepší. Na svém blogu jsem už o Haruki Murakamim už
jednou psal, ale jako první od něj se mi do rukou dostala kniha Norské dřevo. Původně jsem jí dokonce
koupil (a také předal) jako dárek pro někoho jiného. A až za dva roky poté,
když jsem na ni znovu narazil v knihkupectví, jsem si ji koupil i pro
sebe.
Většina Murakamiho knih by se
dala zařadit do magického realismu, ale Norské
dřevo je jeden z jeho dvou klasických románů. Příběh dospívajícího Toru
Watanabe, jeho psychicky nemocné lásky Naoko a další dívky Midori, která se
zamiluje do Torua. Nejedná se o žádný romantický příběh. Spíš naopak. A i díky
tomu, že v době, kdy jsme tuhle knížku četl, se nejeden osud v mém
okolí podobal těm v ní, se mi dostala hluboko pod kůži.
Když jsem ji četl napoprvé,
všech 300 stránek jsem zhltl za jediný den, nikdo mě nebyl schopen od ní
odtrhnout a přiznám se, že po jejím dočtení jsem byl víc než na měkko. Osobně
tuhle knihu považuji za výpověď nejen o mladé generaci v Japonsku, ale o
mladé generaci na konci 20. století vůbec. Ten pocit je nejspíš těžce
přenositelný na kohokoli, ale sílu téhle knihy dokazuje i to, že ať jsem ji dal
přečíst komukoli bez ohledu na věk, vždy, když ji dotyčný dočetl, měl
v srdci zvláštní smutný a těžký pocit. Nádherně vyprávěný, krasobolný
příběh bez happyendu, které nám tak často nabízejí mainstreamové knížky.
Jestli Murkamiho neznáte nebo
znáte jeho jiná díla (česky pouze zmiňovaný Kafka,
nejnovější Afterdark nebo Na jih od hranic, na západ od slunce)
nebo jste dospívající a zmatení ve světě a lidech v něm, tak vám vřele
doporučuji Norské dřevo.
Až se budeme zase rozčilovat nad
politiky a volbou prezidenta a úředníky a hloupostí světa a lidí a cenou másla
a zničenou přírodou, tak pro odpočinek radši šáhněme pro některou z knih.
Každá za to stojí.