Reklama
 
Blog | Jan Haisman

Japonský zmatek

Společně jsme již prošli volební systémy Maďarska a Austrálie a jako poslední jsem si na vás nachystal ten (alespoň pro mě) nejsložitější - japonský. Sám o sobě nemá vlastní název, ale typologicky se řadí mezi většinové smíšené systémy - část je volena poměrně, část většinově.

Stejně jako Itálii v 90.
letech minulého století i Japonsko zužovalo neblahé propojení politiky a finančního/hospodářského
sektoru a podsvětí. (Možná si z Itálie vzpomenete na „vzpouru soudců“ nebo u
nás Milošem Zemanem zprofanované „mani pulite“.) Do té doby
se v zemi vycházejícího slunce volilo systémem jednoho nepřenosného hlasu
(single non-transferable vote, SNTV), což je systém prvního v cíli ve
vícemandátovém obvodu – křesla prostě získají ti kandidáti, kteří se dle
získaných hlasů seřadí na těch místech, kolik je mandátů.

A právě tento systém, který
kladl vysoké finanční nároky (kampaň) na jednotlivce, kteří se tak dříve nebo
později dostali do kontaktů v lepším případě s hospodářským sektorem,
v horším s mafií. Politická korupce kvetla o sto šest. Motivem
reformy přijaté v roce 1993 (poprvé se podle nových pravidel volilo 1996)
bylo omezit toto propojení, ale také se počítalo s efektem, že počet stran
bude omezen na 2 (do té doby jich bylo vždy 4-5). Nicméně to se až tak
nezdařilo.

Pro zajímavost Japonci tento
systém nazývají Heiritsu Sei. Ale k samotným volbám do japonské dolní
komory. Dnes se volí dohromady 480 poslanců – 300 většinovým systémem prvního
v cíli (first past the post, FPTP; tedy jako ve Velké Británii) a 180
poměrně (od roku 2000, původně jich bylo 200), přičemž kandidátní listiny jsou
přísně vázané (volič nemohou žádnými preferenčními hlasy ovlivnit pořadí
kandidátů). V poměrné části se zisk mandátů vypočítává d’Hondtovým
dělitelem. (Vzpomínáte si z článku o Maďarsku? Počet hlasů jednotlivých
stran se dělí číselnou řadou 1; 2; 3; 4; atd., výsledky dělení se seřadí od
největšího po nejmenší a podle jejich pořadí se rozdělí mandáty. Viz volby do
Poslanecké sněmovny.) Zajímavostí je, že Japonsko je jediná země na světě, kde
se nepoužívají předtištěné volební lístky. Volič obdrží dva prázdné papíry, na
které vypíše svoji volbu v poměrné a většinové části.

Reklama

Potud vše v pořádku a
jednoduché. Co je ale na japonském systému zajímavé je systém samotného
obsazování mandátů v proporční části – tedy která konkrétní osoba získá
konkrétní mandát. „Vtip“, kterým autoři reformy značně podkopali vlastní dobré
úmysly (jak si ukážeme níž), spočívá v tom, že jeden kandidát může
kandidovat jak ve většinové části, tak na kandidátní listině v části
poměrné. Druhou zvláštností pak je, že na kandidátní listině v proporční
části může být na jednom místě více kandidátů. (Např. všichni kandidáti na
15členné kandidátce mají číslo 1.) V obou případech je pak obtížné
seřazovat obsazování jednotlivých mandátů. (Podstatné totiž je, že obojí je
v Japonsku běžnou praxí.)

Pro takové určování, které osoby
obsadí mandát (v poměrné části) se používá tzv. sekiheiritsu systém. (David
Mervart možná opraví můj přepis do latinky.). Sekiheiritsu samotné je poměr
zisku hlasů kandidáta ve většinové části (který je zároveň na poměrné
kandidátní listině) vůči zisku hlasů vítěze ve většinovém obvodu našeho
kandidáta
. Do sekiheiritsu se nepočítají ti kandidáti, kteří buď získali
mandát ve většinové části nebo zde nezískali alespoň 10 % hlasů. Obsazování
mandátů v poměrné části pak může vypadat následovně, přičemž zde má
hypotetická kandidátní listina nárok na 10 mandátů:

pozice na kandidátní listině

kandidát

kandiduje ve většinové části

zisk ve většinové části

sekiheiritsu

1.

A

Ne


– –


– –

2.

B

Ano

40
%

66
%

3.

C

Ne


– –


– –

4.

D

Ano

9
%

15
%

5.

E

Ano

31
%

50
%

F

Ano

38
% – vítěz


– –

G

Ano

42
%

98
%

H

Ano

23
%

85
%

9.

I

Ano

29
%

99
%

10.

J

Ne


– –


– –

K

Ano

6
%

33
%

L

Ano

12
% – vítěz


– –

11.

M

Ano

18
%

55
%

12.

N

Ne


– –


– –

13.

O

Ne


– –


– –

Jak jsem psal výš, tato
kandidátní listina má právo obsadit 10 mandátů. Už předem si z ní můžeme
vyškrtnou kandidáty F a L, protože získaly mandát ve většinové části. (Proto se
u nich také nepočítá sekiheiritsu, protože oni sami jsou vítězi v jednomandátovém
obvodu.) Jak se ale porvat s pozicemi, na kterých je více kandidátů (5. a 10.)?

pozice na kandidátní listině

kandidát

pořadí při zisku mandátů

kandiduje ve většinové části

zisk ve většinové části

sekiheiritsu

1.

A

1.

Ne


– –


– –

2.

B

2.

Ano

40
%

66
%

3.

C

3.

Ne


– –


– –

4.

D

4.

Ano

31
%

50
%

5.

E

nezískal

Ano

9
%

15
%

F – mandát


– –

Ano

38 % – vítěz


– –

G

6.

Ano

23
%

85
%

H

5.

Ano

42
%

98
%

9.

I

7.

Ano

29
%

99
%

10.

J

8.

Ne


– –


– –

K

nezískal

Ano

6
%

33
%

L – mandát


– –

Ano

12 % – vítěz


– –

11.

M

9.

Ano

18
%

55
%

12.

N

10.

Ne


– –


– –

13.

O

nezískal

Ne


– –


– –

Jak jsme na toto pořadí přišli?
Kandidáti A, B, C, D získali mandát na základě své pozice na kandidátní listině
(první sloupec). Na 5. pozici strana navrhla hned čtyři kandidáty, přičemž
kandidát F získal mandát ve většinové části a kandidát E zde nezískal alespoň
10 % (pátý sloupec). Zbylí dva se seřadí podle sekiheiritsu poměru (šestý
sloupec) – proto je v pořadí zisku mandátu H před G. Kandidát I získal mandát
opět na základě své pozice na kandidátce (první sloupec). Na 10. pozici se
opakuje to samé co u 5.: L získal mandát ve většinové části, K zde nemá
minimálně 10 %, jako jediný obsazuje mandát J. M a N získávají mandát na
základě pozice na kandidátce a na O se nedostalo, protože už jsme přerozdělili
všechny mandáty, které této fiktivní kandidátce připadly.

Pokud jste mě pozorně sledovali při určování
obsazení mandátů, pak je to právě sekiheiritsu systém, který zajišťuje přenos
hlasu. Těm kandidátům, kteří kandidovali ve většinové části (a nezískali zde
mandát), i tak pomůžou jejich hlasy odsud při posunech na kandidátní listině.
Zjednodušeně se dá říct, že pro tyto kandidáty jsou hlasy ve většinové části
něco jako preferenční hlasy u nás.

Jak jsem psal výše, autoři
reformy do značné míry počítali s omezením stranického systému na 2 silné
strany. Nicméně to se nezdařilo, protože i nadále všechny volby více či méně
drtivě vyhrává Liberální demokratická strana. Obojí souvisí s dlouhodobou
stabilitou a fixací stranického systému v Japonsku. Ale také ideologickým
a geografickým rozvrstvením obyvatelstva. Tedy – většina Japonců je do zvyklá
volit liberály, ale hlavně do značné míry se ideologické a politické boje,
které by normálně probíhaly mezi jednotlivými stranami, (viz vzpoura některých
senátorů za LDS vůči tehdejšímu premiérovi Koizumimu ohledně privatizace
Japonské pošty.) odehrávají v rámci této strany.

Další neblahý efekt přinesla
možnost kandidovat jak ve většinové, tak v poměrné části. Dost často tak
bývají na přední pozice nominováni tzv. „živí mrtví“ – kandidáti, kteří by
normálně neprošli (kontroverzní, mladí, menšiny nebo ti, kteří sice už byli
poslanci, ale nevykonávali téměř žádnou činnost), s tím, že za ně
poskládaní kandidáti, kteří kandidují i ve většinové části (a povětšinou mají
své křeslo více méně jisté), tak přitáhnou hlasy i pro kandidátku (tedy i pro
„živé mrtvé“). Tuto možnost dvojí kandidatury ale také čas od času využívají
koaliční kandidátky.

Podařilo se tedy uskutečnit
základní cíl volební reformy? Rozdělit politiku a (ať už „čisté“ nebo
„špinavé“) peníze. Nemůžu sloužit přesnými sociologickými nebo právními
průzkumy, nicméně z některých internetových verzí japonských deníků to
vypadá, že minimálně určitá část společnosti není ani se současným systémem
spokojena. (Jde hlavně o zmiňovanou možnost dvojí kandidatury.) Otázka je, jak
prosadit novou změnu tak, aby s ní souhlasila i dominantní LDS? (Možná
otázka pro Davida Mervarta…)