Reklama
 
Blog | Jan Haisman

Jeden den: pátek 14. prosince 2006

Tenhle den začal vlastně už ve čtvrtek v deset hodin večer. A nezačal vůbec šťastně. Zatímco jsem se se spolubydlícím díval na nejnovější díl CSI New York začal jsem mít nutkavou potřebu odskočit si. Nic nenormálního…

…kdybych následující noc neprobděl díky tomu, že jsem skoro
každou půl hodinu (přesně ve chvíli, kdy jsem začal úspěšně klimbat) dostal
křeče do dutiny břišní, které se různě pohybovaly a neskončily do té doby, než
jsem si opět (po kolikáté už) odskočil. Takhle strávená noc dostala ještě korunu
navrch, když mi ráno spolubydlící ze stejného pokoje řekl, že se vyspal jako nikdy předtím.

Nakonec jsem se v devět hodin odhodlal, vstal a
převlékl se s tím, že půjdu ke studentskému doktorovi. Znáte mužskou
smrtelnou nemoc na sedm? Rýmička. Takže i já jsem si těch 500 metrů užil
sténáním a nenávistí vůči všem těm zdravým okolo s neskutečně oprávněným
pocitem, že neudělám už ani krok a dřív nebo později musím umřít a o jakou
význačnou osobnost vlastně tenhle svět přijde, aniž by se to dověděl.

Když jsem došel do čekárny, tak mě sestra špatně skrývající
svojí mizernou náladu pozvala dál a sepsala se mnou moje základní údaje a
následně poslala k doktorce. K mému podivu, protože jsem byl stále
přesvědčený, že mám minimálně Ebolu a že právě teď umírám na vnitřní krvácení,
se mi jenom podívala do krku a konstatovala:

Reklama

„To víte, to jsou teďka ty různý infekce. Máte jenom střevní
virózu. Napíšu vám něco na ten průjem, ale jinak to bude dieta a kdyby byla
horečka, tak paralen.“

Na jednu stranu zklamaný, že je to „jenom“ střevní viróza, na
druhou stranu rád, že se do historie nezapíšu jako první oběť krvácivé a
smrtelné tropické infekce, jsem se s receptem vydal do nejbližší lékárny,
která je v nákupním centru napůl cesty mezi kolejemi a ordinací doktorky.
Vybral si z bankomatu peníze a se psíma očima koupil léky.

Protože se mi nedostalo soucitu a porozumění od těch
anonymních davů tam „venku“, snažil jsem se to hrát alespoň na spolubydlící,
jenže ti už to prokoukli ráno, takže postupně odjeli na víkend domů. Až na
jednoho, který vyrazil za přítelkyní.

Začal jsem přemýšlet: „Měl bych se učit na předtermín z Řešení
konfliktů, ale když jsem tak rozlámaný a každou chvíli si potřebuju odběhnout,
nemělo by to cenu.“ Nakonec jsem si sedl k počítači a od 11 do 22 hodin
jsem koukal na všech dvanáct zatím odvysílaných dílů seriálu Criminal Minds.
(Na Primě nedávno běžela první série pod názvem Myšlenky zločince, která vedle
toho, že měla na české poměry strašlivý dabing, samozřejmě skončila dílem,
jehož řešení se nacházelo až v prvním díle následující série.) Nakonec se zadkem
bolavým od několikahodinového sezení u počítače jsem se uložil do postele. Díkybohu
léky začaly působit, takže jsem měl jistotu alespoň dvou hodin nerušeného
spánku.

Zase jeden „úspěšně“ strávený den zneuznaného mužského ega.