Reklama
 
Blog | Jan Haisman

Obchodovat s Čínou? Ano, ale…

Na téma obchodování s Čínou byly napsány mnohé články a komentáře. Jedny říkají rozhodné ano, jiné zásadní ne. Obojí mají své argumenty a svoji pravdu. Ovšem v „diskuzi“ se ztrácí cíl, vlastní účel všech úvah. Je jisté, že zastánci obou táborů si přejí jako konečný stav demokracii a svobodu v ČLR (snad kromě českých a kubánských komunistů). A chybou obou táborů je, že přeskakují rovnou na druhý stupeň. Přitom si nejdříve musíme odpovědět na otázku, jak demokracie a svobody v Číně dosáhneme?

Je evidentní, že svoboda a s ní demokracie se
nejdále rozvinula v západním světě. Není to stav konečný, ale rozhodně
patří k těm nejslibnějším. A jak se to vůbec stalo? Základem rozšíření
demokracie a svobod v západní Evropě je příchod kapitalismu. Ten totiž
dal vzniknout nové třídě – třídě, která nebyla a není ani dost chudá,
ani dost bohatá. Třídě, která se časem stala natolik početná, že
postupně přebrala otěže státu od (postfeudální) aristokracie a
velkoprůmyslníků. A právě díky její početnosti a dostatečnému bohatství
se její zájmy staly hlavním cílem politických stran.

Co je tedy hlavním zájmem nové střední třídy? Je jím dostatečná
svoboda k podnikání, k rozmnožování vlastního bohatství a zajištění
blahobytu, který si brání novými prostředky – občanskou společností a
médii. Čím více střední třída bohatne, tím více ji stát může zdanit –
tím více je prostředků na jeho výdaje. A střední třída bohatne tím
více, čím více má demokracie a svobod. Pozitivní společensko-ekonomický
„bludný kruh“ je na světě.

Ale vraťme se k Říši středu. Fungoval-li předchozí recept nejen v
západní Evropě, ale i v Jižní Koreji, Chile, Německu, Japonsku nebo na
Tchaj-wanu, proč by nemohl fungovat i zde? A jak tomu můžeme napomoct?
Zaprvé obchodováním a investicemi, které přinesou do země nové
možnosti. Ty dávají vzniknout na místní poměry relativně dobře placeným
středním a vyšším pozicím, které mohou obsadit (a díky kulturním
poměrům většinou obsadí) domorodci. Ti si následovně budou chtít svůj
životní standard podržet a těžko se jej budou vzdávat ve jménu
jakýchkoli dalších revolucí.

Zadruhé pak ustavičným mezinárodním tlakem. Ilustrativním příkladem
je vstup Číny do WTO. Čínští komunisté postupují cestou hospodářského
uvolňování, které pro ně hraje prim. Proto pro ně byl jedním z hlavním
cílů vstup do Světové obchodní organizace. Při vstupních vyjednáváních
tak byli nuceni upravit (nejen) hospodářská práva obyvatel tak, že se z
toho stal mohutný precedent ve vztahu občanů a státu. V roce 1984 nebyl
veden jediný soudní spor mezi státem a občany, v roce 1997 (tj. čtyři
roky před samotným vstupem do WTO) těchto sporů (hlavně v hospodářské a
správní oblasti) bylo již 90 557.

Reklama

Ovšem autor tohoto článku se neodvažuje tvrdit, že teorie silné
střední třídy je samospásná a nemá své ale. Prvně si musíme uvědomit,
že Čína je stále nedemokratickou zemí, kde jsou lidé zavírání a
popravováni pro politické názory. Proto žádná obchodní jednání (a
jejich cíle) nemohou být ospravedlněním k opomenutí připomenout právě
(a nejen) při těchto jednáních čínské protistraně, jak toto vnímáme –
jako nelibé, nechutné a necivilizované.

Stejně tak vnímá evropská veřejnost čínskou agresivní zahraniční
politiku vůči jejímu blízkému okolí. Proto opět pro nás nesmí mít
hospodářský a finanční přínos prodeje jakýchkoli prostředků, které by
mohly obojí – porušování lidských práv a agresivní zahraniční politiku
– podporovat, vyšší cenu než náš cíl – demokracie podporovaná silnou
střední třídou.

Dalším zásadním problémem je dvojí uspořádání Číny – zaprvé
společnosti jako takové a zadruhé samotné komunistické strany. Velkým
problémem do budoucna může rozhodně být překotný rozvoj měst (a s nimi
i střední třídy), který ovšem nechává venkov a jeho obyvatelstvo v
hluboké sociální a hospodářské propasti. K čemuž se váže problém druhý
– právě tito frustrování obyvatelé, na které se z onoho koláče
bohatství nedostalo, mohou být hlavní oporou starých gard v řadách
komunistické strany. A již dnes dochází k erupcím řízeného i divokého
nacionalismu, který se může stát opravdovým problémem do budoucna.

Zatřetí nesmíme zapomenout na mnohé akumulované problémy
hospodářského vývoje Číny posledních dekád, které může vyjmenovat každý
průměrný publicista. Mezi ty hlavní patří nepřehledný bankovní systém,
který je rouškou pro státní subvence průmyslu, a vysoké ekologické
škody, které nejsou odstraňovány, natožpak preventivně kontrolovány.

Nebylo-li tomu u předcházejícího nejvyššího vedení Čínské lidové
republiky, pak minimálně u současného vedení můžeme konstatovat, že se
jedná o přešlapující stranické aparátčíky, kteří jsou si vědomi
důsledků mohutného hospodářského rozvoje a kteří je chtějí co nejvíce
oddálit, ale také zmírnit tak, aby měly co nejmenší dopad na samotnou
čínskou společnost. A evropské státy jim v tom mohou pomoci rovnocennou
kombinací obchodní a hospodářské politiky a cílené podpory lidských
práv a jejich obhájců.