Reklama
 
Blog | Jan Haisman

Rovná daň, rovný trest

Velkým tématem předloňských parlamentních voleb byla rovná daň. Jedni ji prosazovali, druzí byli zásadně proti. A dokonce se po určitou dobu stala stěžejním tématem uvnitř ODS a celé vládní koalice vůbec, která na ní mohla ztroskotat.

Abych pravdu řekl, nejsem velkým příznivcem progresivního
zdanění. Tedy takového, kdy se percentuální sazba daně zvedá s výší
výdělku. Proč by člověk, který více vydělává, měl být zdanění ve větší míře,
než ten, který je ohodnocen nízkým mzdou? Protože je to solidární, říkají
jedni. Solidární znamená vzájemně se podporující. Nemám nic proti podpoře
potřebných a rozhodně nejsem sociální hyena, která by se snažila tvrdit, že i
hluchoslepý se o sebe musí postarat sám bez pomoci státu.

Co mi ale vadí je, že dosavadní progresivní zdanění mě
k takové solidaritě nutí. Vzájemnou podporu dávám své rodině a také ji od
ní očekávám. Nedávám a neočekávám ji od cizích lidí. A už vůbec se mi nelíbí
princip, kdy bych měl být zdaněn na základě vyššího výdělku. Je to jako když
matka dvojčat, z nichž jedno si z kapesného nastřádá 100 korun a
druhé jenom 50 korun, a obě chtějí jít do kina, kde lístek stojí právě 100
korun, prvnímu dvojčeti nedá nic a druhému dorovná zbytek do potřebné částky.
De facto tak potrestala první dítě za to, že bylo šetrnější a oběma naznačila,
že se vyplatí mít málo, protože někdo zvenčí/shora vždycky zasáhne a přispěje.

Stát peníze potřebuje, to je jasné a bez debat. Ale aby na něj
jeden automaticky přispíval víc, z donucení a jenom proto, že svými schopnostmi
a vzděláním, stavem sektoru hospodářství, ve kterém je zaměstnán, nebo prostě
jenom štěstím vydělává víc než ostatní, mi přijde špatné. (Naprosto absurdní pak
podle mě je situace, kdy se zdanění v některých mzdových hladinách blíží
polovině výdělku – Belgie, Francie, Chorvatsko, Island, Rakousko a Slovinsko –
nebo jej překračuje – Dánsko až 59 %, Norsko až 51,3 % a Švédsko až 59 %.)

Dalším fenoménem, jehož
zavedení bych viděl v souvislosti s rovnou daní, by měl být „rovný
trest“. Dnes udělované pokuty jsou rozepsány v přesných částkách nebo v
určitém rozmezí a o trestu na základě okolností rozhodují úřady.

Reklama

Jako příklad si vezměme úspěšného manažera většího podniku,
který si vydělává 100 tisíc korun měsíčně čisté mzdy, a vedle něho začínajícího
doktora (bez atestace, rok praxe) s čistým výdělkem 20 tisíc. A řekněme,
že oba udělají nějaký dopravní přestupek, při kterém je chytí policista,
s paušální sazbou 2 000 Kč. Pro manažera činí pokuta 2 % jeho
měsíčního výdělku a je zřejmé, že s 98 tisíci na měsíce vyžije. Když
stejné dvě bankovky s Palackým (nebo jednu s Destinovou) vydá náš
milý doktor, přichází tím o 10 % měsíční mzdy.

A je-li jednou z hlavních úloh trestu (ve všeobecné
rovině), aby se jej znovu nedopustila potrestaná osoba a aby měl preventivní
účinek i na společnost jako takovou, tak jaký signál vysíláme těm, kteří mají
dostatek peněž na pokuty? Až každý z nás bude platit poměrně stejnou částku
ze svých peněž jak na daních, tak na pokutách, možná se konečně začneme pořádně
zajímat, kam ty všechny naše peníze plynou…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama