Dlouhodobě se zajímám o Chile, takže i moje přednáška byla o
zvolení první ženy do čela této andské země – Michelle Bacheletové. Sestavit si
příspěvek, ve kterém jsem měl shrnout a analyzovat vše podstatné cca na 20
minut, nebylo problém. Problémy ale nastaly v samotný den. Vedle toho, že
jsem musel vstávat velmi brzo, abych se včas dostal z Hradce do Prahy,
jsem naprosto oněměl takříkajíc z „výpravy“ celé akce. Zatímco náš původní
záměr počítal s malou konferencí v Hradci Králové, najednou jsem se
pod záštitou AMO a VŠE ocitnul v moderně vybavené a hezké místnosti pro
200 lidí.
A nejen výprava stála za to, jak se začal sál postupně plnit,
docházelo mi, ze nepůjde o žádnou malou konferenci. Přední místa byla vyhrazena
pro diplomaty jednotlivých latinskoamerických států, následně se zde objevila
taková esa české iberoamerikanistiky, jakými jsou docenti Klíma
nebo Chalupa.
Jenže to ještě nebylo všechno. Do místnosti vkráčel europoslanec Falbr (je
členem parlamentní delegace pro Střední Ameriku a náhradníkem delegace pro Mercosur). Člověk si o něm
může myslet, co chce, ale kolik z vás hájilo své názory bez náznaku
nervozity před někým takovým? Ale ani to nebylo všechno. Nakonec do místnosti
vstoupila profesorka Vladimíra
Dvořáková – předsedkyně Akreditační komise ČR, svého času viceprezidentka
Mezinárodní politologické unie, významná a přední česká politoložka a odbornice
na region Latinské Ameriky.
Abych se přiznal, v tu chvíli mě začalo polévat horko.
Začalo mě polévat dokonce tak moc, že když jsem si měl zapsat vybrané jídlo
k obědu, nebyl jsem toho vzhledem k třesoucím se rukám naprosto
schopen a musel jsem požádat vedle sedící kolegyni z KIASu Pavlínu Springerovou.
A aby toho nebyl málo, tak protože první panel trval déle, než se
předpokládalo, museli jsme všichni z druhého panelu zkrátit své příspěvky
na 10 minut, aby se stihl plánovaný oběd. Jenže zkraťte původně dvacetiminutový
příspěvek na 10 minut během nějaké čtvrthodiny… Moje nervozita rostla
exponenciální způsobem.
Kupodivu vzhledem k modernímu vybavení místnosti, nebyl u
řečnického pultu statický mikrofon, ale přednášející jej museli držet
v ruce. Další plus pro člověk s nervózně se klepajícíma rukama.
K tomu tento mikrofon byl směrový, takže když jste od něj otočili hlavu
jen o kousek, abyste se podívali na právě probíhající slide prezentace, mluvili
jste si de facto sami pro sebe. No nic, přišla řada na druhý panel a v něm
na mě jako na druhého. Ještě, když jsem se zvedal, jsem si říkal: „Hlavně
žádnej rádobyvtipnej vtípek!“ Předsevzetí jsou od toho, aby se porušovala. Co
idiotštějšího, vzhledem k časovému presu, mě mohlo napadnout než: „Tak
čile na Chile.“ Pokud se právě teď hlasitě smějete, tak vězte, že v té
místnosti by v tu chvíli bylo slyšet spadnou špendlík na zem. Další hřebík
do rakve zbývající sebedůvěry.
Znáte vraždu v afektu? Jak v jednu chvíli vrah
přijde normálně po práci domů a v druhou chvíli stojí nad mrtvolou svojí
manželky s vychládající zbraní v ruce, aniž by si pamatoval cokoliv,
co se stalo. Tak přibližně tak nějak proběhl můj příspěvek. Pamatuji si první větu,
pak dlouho, dlouho nic a pak už jenom: „Děkuji za pozornost.“ Samozřejmě, že
vím, o čem jsem mluvil, ale dodnes (a už vůbec ne tehdy bezprostředně po té
přednášce) bych nedal dohromady jednu jedinou konkrétní větu. Když jsem
nervózní, tak bývám hodně rychlý. Zatímco všichni ostatní z mého panelu i
tak přetahovali, já jsem dokázal původně dvacetiminutový příspěvek zredukovat
na 7 minut!
Uff. Měl jsem to za sebou. Tleskali všichni a ani paní
tlumočnice si neztěžovala, že by mě nestíhala. Odpřednášeli ostatní účastnící
panelu a mělo se odcházet na oběd. Když v tom, se ke stolku, u kterého
vždy seděli účastníci daného panelu čelem k divákům, blížila profesorka
Dvořáková. Ano, v první chvíli mě napadlo, asi jde za mnou. Pak mi ale
došlo, že zase takový parádní výkon to nebyl a uvnitř jsem se smál sám sobě za
svojí bláhovost. Balil jsem si svoje poznámky. „Pane kolego, můžete mi říct,
proč jste tam měl Concentración, když je to Concertación?“ (Abych to krátce
vysvětlil: současná prezidentka Chile je z vládní koalice Concertación de Partidos por la Democracia, nicméně
v celé mojí prezentaci bylo všude napsáno Concentración.)
Glurp. Těžce jsem polkl. Vladimíra Dvořáková stála přede mnou,
dívala se docela výhružně a k tomu mě ještě sjížděla za trapnou chybu
v mojí přednášce. Nezmohl jsem se na nic víc, než nesouvislé mumlání.
„Když jste nám v létě poslali tu akreditaci, měli jste tam stejnou chybu.
Já vám ji opravila, a vy ji tu uděláte znova!“ (Opět krátké vysvětlení: „moje“ katedra politologie v létě 2007
akreditovala v Čechách ojedinělý navazující magisterský obor Politologie – latinskoamerická studia.
Nicméně profesorka Dvořáková si myslela, že já jsem členem katedry, a nedošlo
jí, že jsem jenom jejím studentem.) Zmohl jsem se už jenom na mumlané: „Moje
španělština potřebuje ještě zdokonalit.“ Profesorka ještě chvíli mluvila, ale
abych se přiznal, můj mozek už odmítal přijímat jakékoli zvuky.
Moji náladu ten den, v tu chvíli vystihuje odpověď
na otázku další kolegyně z KIASu, Lenky Špičanové, při obědě: „Jak se
cítíš?“ – „Právě přemýšlím o způsobu sebevraždy.“ Ale dneska už se směju. Byla
to velká zkušenost a naopak jsem na sebe docela hrdý, že jsem byl schopen
vytvořit odborný příspěvek pro vědeckou konferenci a odpřednášet jej zde… i
když v prazvláštní, nervově zhroucené mlze.