Nevím proč, ale když jsme ještě
na ZŠ byli indoktrinováni všemi těmi sovětskými vesmírnými prvenstvími, nikdy
mě nezaujal obrázek Jurije Gagarina ve skafandru, ani Lajka. Ale
s Valentinou to byla láska na první pohled. Nicméně jsem nechtěl psát o
svých láskách neláskách. To, co mi tahle vzpomínka přivodila, bylo něco jiného.
Narodil jsem se v červnu 1983,
takže z normalizačního komunismu mám opravdu jen pár vzpomínek-útržků. Určitě
ve srovnání se zážitky dříve narozených (generací mých a jejich rodičů) nebudou
nic, ale přece jenom tak trochu mapují tehdejší dobu. Počítejte to jako můj příspěvek
k mapování těch „starých časů“.
Úplně první, co se mi vybaví, je
fronta na něco v Třeboni. Jedna větev mojí rodiny pochází z jižních Čech,
takže jsme tam každé léto jezdili na dovolenou. Šli jsme takhle po náměstí
(mohlo mi být pět šest let) a všichni se dívali jiným směrem, jen já někam do
podloubí, kde byla velká fronta a zeptal jsem se „Mamí, proč tam ty všichni
lidé stojí?“ Tím opadl zájem dospěláků o cokoliv jiného a šli jsme stát do
fronty. Dnes si už nikdo nevzpomíná na co.
Další vzpomínkou byla dovolená v Bulharsku.
Pamatuju si na určitou atmosféru nervozity dlouhou dobu před odjezdem. Upřímně
nevím, jestli to bylo kvůli totalitním formalitám (devizový příslib atd.) nebo
spíš ze samotné cesty přes tehdejší Rumunsko. Vše bylo naplánováno tak, že
v něm vůbec nebudeme spát i kdyby to znamenalo jízdu do noci až do
samotného Bulharska. A opravdu to bylo něco neskutečného, co připadalo nesmírně
pokřivené i tak malému človíčkovi jako já (věk taky okolo 6 let). Mezinárodní
silnice kvality nejzapadlejších okresek v ČSSR, rozpadlé baráky, smečky
psů pobíhajících okolo silnic a děti koupající se nahé v plastových vanách
na ulici jak v některé z afrických rozvojových zemí.
Pamatuju si, že jsme dokonce
schovali všechny věci, včetně různých tatranek a oblečení, do kufru, aby nikoho
zbytečně nelákali. Museli jsme zastavit kvůli nějaké poruše na autě u jakéhosi
hotelu v jakémsi městě. A jenom otec odešel do hotelu pro něco, co
potřeboval k opravě, už se k autu nahrnula pro mě tehdy nesmírně
početně tlupa místních dětí, kteří se dožadovali všeho možného. Nevím, jestli
by nám kvůli našemu odmítání třeba nakonec neprořízli gumy, ale nakonec utekli,
až když se táta vrátil s jedním ze zaměstnanců hotelu.
Poslední vzpomínky se týkají
konce samotného režimu. Jako malé dítě jsem byl náchylný na různé chřipky a
angíny, takže jsem okolo 17. listopadu 1989 byl doma s mámou, která
připravovala byt na malování. Takže zatímco ona různé pobíhala, uklízela a
stěhovala lehčí nábytek, já seděl u televize a koukal na ty davy lidí. Z toho,
jak se všichni (ať už v televizi nebo z rodiny) vyjadřovali, jsem
věděl, že se děje něco tak zásadního, že to daleko přesahuje moje dětské
chápání. Jenomže jednotlivým heslům, které demonstranti skandovali jsem
nerozuměl. Takže jsem pokaždé volal na mámu, ať mi řekne, cože to tam říkají.
Přiběhla: „Už je to tady!“ A zase odběhla zpátky k uklízení.
V souvislosti s tímhle
ještě nemůžu zapomenout na svoji tehdejší třídní učitelku (v září 1989 jsem
nastoupil do 1. třídy) Alenu Balínovou. Když jsem se po nemoci vrátil do školy,
společenské změny už dávnou byly v proudu a už i na tak malých (okresních)
městech, kterým Sokolov je (cca 30 000 obyvatel), se začaly zakládat buňky
OF. Právě paní učitelka patřila mezi jejich první účastníky. Vzpomínám si, jak
nám ve škole povídala o tom, co se přibližně děje, a že nám rozdávala malé
připínací trikolóry. Pak v půlce dne odeběhla kamsi do města (nám
samozřejmě škola skončila) a spolu s mnohými dalšími zajišťovala, že „Už
je to tady!“ se naplnilo i v českém pohraničí.
Tož tak.