Jako průvodce výpravy jela moje učitelka Pafka,
která byla v Latinské Americe už popáté. Další byly Lea
a Andrea,
obě z Prahy, jedna orchestrální hudebnice, druhá doktorandka politologie
na VŠE a zároveň zaměstnankyně ČEZu. Zdaleka nejpočetnější skupinu tvořili Lubňáci
– manželé Pepa (agronom a zároveň hlavní kameraman výpravy) a Lída
(učitelka v mateřské školce) a kamarádi Vítek
a Pavel
(oba zemědělci). Pominu-li všechno shánění potřebných věcí a očkování
(žloutenka A, B /a při té příležitosti i rovnou C/, tetanus, brišní tyfus a
vzteklina, plus antimalarika s sebou), tak jsem měl trošku komplikovanější
příjezd na vídeňský Schwechat, ale nakonec jsem svoji partu stihl a
s Iberií odletěl do Madridu.
V Madridu jsem přespali na druhý den a pokračovali až do
Limy. Bez ohledu na předchozí den, tak tohle byl můj první dálkový let za celý
život. Nevím, jaké zkušenosti máte vy, ale znám příjemnější způsob trávení
dvanácti hodin. I když mám strach z výšek, v letadle to problém
nebyl. Naopak jím byl vysušený vzduch, málo prostoru a všechny ty změny tlaků
uvnitř těla.
Nicméně jsme to přetrpěli, i když s malým vroubkem u
španělských letušek, kterým se nelíbila naše rychlost konzumace zásob vína. Ale
věřte, že v prostoru ne o moc větším než plechovka na sardinky, se nelehko
usíná – a člověk se na to potřebuje patřičně posilnit. Na limském Callau
(Callao, původně samostatné město, je dnes součást Limy, ve které žije většina
místní chudiny) jsme přistáli někdy okolo desáté hodiny místního času (Lima je
v GMT -5, tj. -6 hodin od středoevropského času). Důležitost mezinárodního
letiště potvrzovala bezprostřední přítomnost kasáren, jejichž velikost a
očividnost byla oproti evropským měřítkům neuvěřitelná.
Prvním střetem s místní kulturou se tak stalo shánění
taxíku. Na vysvětlenou, 90 % vozů v celé Latinské Americe tvoří taxíky
(zbylých 9 % vládní vozidla a 1 % soukromá auta nejbohatší vrstvy), které ale
nejezdí za předem dané tarify. Než nasednete, musíte si prostě nasmlouvat cenu
– naše jízda z Calla do centra Limy, která trvala cca půl hodiny a mohla
mít tak 15 kilometrů
nás stála 2 soly za jednou auto (museli jsme jet ve dvou autech, protože
většina místních taxíků jsou malá vozítka, do kterých se stěží vejde sám
řidič), což v přepočtu na české koruny dělalo nějakých 15 korun.
Dorazili jsme tak do prvního hostelu na naší cestě – trochu
kýčovitě zařízený v antickém stylu s přehršlí napodobenin antických
soch, v centru samotné Limy, ve stejné ulici jako Ústavní soud a nějakých 100 metrů od hlavního
náměstí. Tam jsme také vyrazili hned, jak jsme se ubytovali. Zálibu
Jihoameričanů ve zbraních a armádě vůbec dokazuje to, že všechna, nebo alespoň
drtivá většina latinskoamerických hlavních náměstí (a to nejen v hlavních
městech, ale i v nejzapadlejší vísce) se jmenuje Plaza de Armas, tedy Náměstí zbraní – stejně tak i v Limě. (Čtenářům se omlouvám, ale předchozí informace je chybná. Plaza de Armas svůj název mají z dob „conquistadores“, kdy se zde občanům rozdávaly zbraně pro obranu. Za upřesnění v diskuzi pod článekm děkuji vn.)
Tady na nás vykoukli první perly místní architektury – prezidentský
a arcibiskupský
palác a Limská
katedrála.
Ještě jsme rychle přeběhli na Plaza de San Martín, ale museli jsme jít brzo spát, protože let do
Cusca nás druhý den čekal v 6 hodin ráno. Ale už těch několik úvodních
zážitků – divoká stíhací jízda do Vídně, let přes Madrid až do Limy, úplně jiní
lidé, jiná mentalita, závan
domoviny a město živé ještě hluboko v noci – byly příslibem ještě
zajímavějších věcí, které nám nadcházející měsíc v Latinské Americe
chystal.
Přístě: Cusco –
hlavní město dávné říše Inků.