První šok přišel hned po přistání. Nadmořská výška nejenže
byla cítit v teplotě (těžce neprozíravě jsem z Limy odlétal jen
v kraťasech), ale hlavně v nedostatku kyslíku ve vzduchu, který byl
citelný už od otevření dveří letadla. Rychle jsme si v davu před letištěm
našli taxík, který nás z „dolního Cusca“ odvezl do jeho „horní“ části, kde byl
náš hostel. Jenom odtud se nám naskytl nádherný
výhled na město.
Ubytování bylo sice skromné,
ale nikomu to nevadilo, protože celá naše cesta byla hlavně o poznávání nového,
ne o pobytech v luxusních hotelích. Ač jsem byl nejmladší z celé
výpravy, tak tzv. výšková
nemoc se na mě podepsala nejvíc. Nejspíš se na mě podepsaly 3 dny strávené
v klimatizovaných prostředích (auto do Vídně a letadla
Vídeň-Madrid-Lima-Cusco). Takže zatímco ostatní se procházeli po Cuscu, já jsem
si šel lehnout a dočerpat síly.
Okolo oběda se všichni vrátili z města, zašli jsme na
kratičký oběd a rovnou se nechali vyvézt kousek nad Cusco ke Quenku [k'enko], Chrámu
měsíce, kde jsme potkali místního „šamana“, který se s radostí jal
vysvětlovat nám všechny podrobnosti o chrámu (samozřejmě, že si za to také
nechal zaplatit). Rychle jsme si jej prošli a spěchali o několik set výškových
metrů dál, abychom se na
koních udělali malý okruh po nejbližších inckých památkách.
Průvodcem nám byl mladý domorodec Mario,
který nejenže uměl obstojně anglicky, ale dokonce jsme se od něj dozvěděli, že
byl v Anglii na několikaměsíční stáži právě v hřebčínech. Vtipná byla
samotná jízda na koních. Zatímco Pafka a zvlášť Vítek jezdili jako pravověrní
koňáci, my ostatní jsme byli rádi, když
jsme se udrželi. Nejvíce starostí pak měl Pavel na svém „věrném oři“ Karlovi.
Naše koně se jakž takž drželi při sobě a šli za tím Mariovým, ale Karel byl
individualista, takže jsme dost často odkudsi z povzdálí slýchali Pavlovo
vystrašené volání: „Karle, kam jdeš?! Karle, ostatní jsou tamhle! Karel, tam
neee!“ Cestou jsme ještě potkali pro Evropana, který právě měl tak tak problémy
vyrovnat se s výškovou nemocí, bláznivou záležitost – jen
tak fotbálek ve 3 500 metrech nad mořem.
Náš okruh vedl k archeologoickému nalezišti Pukapukara,
které bývalo strážní věží na incké cestě z Cusca do Pisacu. Hned kousek pod ním
jsme sešli k rituálním lázním Tambomachay [tambomačaj].
Pak jsem se ještě na zpáteční cestě rychle podívali na probíhající
archeologické vykopávky nad Cuscem (zde někde musela Pafka bohužel ztratit svůj
foťák L),
rozloučili se s Mariem a vrátili se zpátky do hostelu a odtud na večeři.
Na rozdíl od Pafky, která byla už zvyklá, my jsme toho do
našich výškovou nemocí scvrklých žaludků moc nedostali. Ale i tak bylo jídlo
dobré. Většinou jsme nechodili do podniků pro turisty, naopak jsme se snažili
vždy jít tam, kam chodili místní. V nabídce byly nejčastěji polívky a
různé obdoby kuřete, občas se restauratéři snažili i zalíbit místní variací na
nejznámější evropská jídla.
Při naší vůbec první večeři v Cuscu nám Pafka vyprávěla o
jeho historii. Dle inckých legend zrodil bůh Inti z hlubin jezera Titicaca
pár – Manco Capac (legendární první incký panovník cca mezi lety 1200–1230) a
Mama Oclla – a řekl jim, ať cestují severním směrem a tam, kde v zemi
začne růst hůl, kterou jim dal, ať mu založí sluneční chrám. Nakonec se tak
stalo na místě dnešního hlavního náměstí Plaza
de Armas a od něj se budoucí incká říše dělila na čtyři provincie:
Chinchasuyu (severozápad) [činčasuju], Antisuyu (severovýchod) [antisuju], Qontisuyu (jihozápad) [kontisuju] a
Collasuyu (jihovýchod) [coljasuju].
Zatímco dnes se město rozvíjí zcela živelně, existují důkazy,
že město ve své době bylo vystavěno do obrysu pumy –
jednoho z hlavních inckých náboženských symbolů. Cestou zpátky na hotel
jsme se ještě prošli po hlavním
náměstí a jeho okolí a obdivovali koloniální architekturu např. na chrámu Compañía
de Jesus [companíja de chesus].
Příště: Pisac,
Ollantaytambo, Chinchero a Sacsayhuamán