Reklama
 
Blog | Jan Haisman

Australský zmatek

Toto pondělí jsem vám ukázal podstatu volebního systému v Maďarsku. Dnes to bude trošku delší a tentokrát se podíváme na systém alternativního hlasování (alternative vote, AV), který byl poprvé použit v roce 1892 na místní úrovni v Queenslandu, na celostátní úrovni pak od roku 1918 při volbách do australské Sněmovny reprezentantů (až dodnes). Vedle Austrálie se takto na světě volí už jen do fijiské dolní komory, několika okrsků v USA a v Irsku prezident a doplňovací volby do parlamentu.

Nejdříve krátce k historii.
Jak známo ve Spojeném království se volí tzv. systémem prvního v cíli
(first past the post, FPTP), tedy relativní většinou (mandát získává ten, kdo
získá nejvíce hlasů). Ale v 19. století v určitých společenských
kruzích rostla nespokojenost s důsledky, které tento systém přináší. Proto
vznikla „Společnosti pro proporční zastoupení“, jejímž členem byl např. i John Stuart Mill.
Nicméně ke změně volebního systému v samotné Velké Británii nikdy nedošlo,
ale se pokusnými laboratořemi staly kolonie. V roce 1896 byl
v Tasmánii zaveden systém jednoho přenosného hlasu (single transferable
vote, STV) a 1892 v Queenslandu AV. Pro zajímavost STV bylo zavedeno roku
1922 v Irsku (jako britská podmínka jeho osamostatnění) a ve stejné formě
je platné až dodnes. (Pokud by byl snad zájem, můžu jej popsat v jiném
článku.)

A teď tedy k samotné
podstatě. Alternativní hlasování je většinový systém – tedy volí se
v jednomandátových obvodech (v Austrálii 1 obvod = cca 80 000 voličů)
a k jeho získání je nutná většina hlasů. Vzhledem k podstatě systému
(viz níže) je to většina absolutní – 50 % + 1 hlas. Potud vše normální,
alternativnost tohoto systému spočívá ale v tom, že volič sice má jakoby 1
hlas, jenže v rámci tohoto svého hlasu označí všechny kandidáty číslicemi
od 1 do x (x = počet kandidátů) s tím, ze číslo 1 znamená nejvíce
preferovaného kandidáta, číslo 2 druhého nejvíce preferovaného kandidáta atd.
Volební lístky tak vypadají přibližně následovně.

A jak se tedy vypočítává zisk
mandátu? Vše ukážu na fiktivním obvodu, ve kterém kandidovalo 5 kandidátu,
přičemž hlasovalo 2000 voličů – tedy k získání mandátu musí kandidát
získat 1001 hlas. Po jejich sečtení vyšla tato tabulka kombinací hlasů:

Reklama

 

PREFERENCE:

HLASY:

1.

2.

3.

4.

5.

185

Smith

Melba

Kelly

Wilson

Sullivan

242

Melba

Sullivan

Wilson

Smith

Kelly

451

Smith

Sullivan

Melba

Kelly

Wilson

398

Sullivan

Melba

Smith

Kelly

Wilson

261

Wilson

Kelly

Melba

Smith

Sullivan

11

Kelly

Melba

Smith

Wilson

Sullivan

92

Melba

Kelly

Wilson

Sullivan

Smith

157

Wilson

Sullivan

Melba

Smith

Kelly

203

Kelly

Sullivan

Wilson

Melba

Smith

Jako základ se sečtou 1.
preference pro kandidáty:

pořadí

kandidát

1. preference

součet

1.

Smith

636

(= 185 + 451)

2.

Wilson

418

(= 261 + 157)

3.

Sullivan

398

 

4.

Melba

334

(= 242 + 92)

5.

Kelly

214

(= 11 + 203)

Jak je vidět, tak žádný
z kandidátů nedosáhl požadovaného počtu hlasů (1001). V takovém případě
se vyřadí nejslabší kandidát (Kelly), ale (!) hlasy voličů pro něj nepropadnou
a poměrně se rozdělí podle jeho 2. (resp. 3., 4., atd.) preferencí dle
následujícího vzorce:

2.
(resp. 3., 4., atd.) preference * q,

přičemž q = všechny hlasy škrtaného
kandidát / 1. preference škrtaného kandidáta.

Škrtáme kandidáta Kelly, jeho
hlasy se rozdělí podle 2. preferencí těch hlasů, kde byl na prvním místě:

q = 214 / 214 = 1

1. preference:

2. preference:

Kelly (škrtá se)

Melba = 11 * 1 = 11

Kelly (škrtá se)

Sullivan = 203 * 1 = 203

Vypočítané hlasy přičteme daným
kandidátům, takže pořadí vypadá následovně:

pořadí

kandidát

hlasy

součet

1.

Smith

636

 

2.

Sullivan

601

(= 398 + 203)

3.

Wilson

418

 

4.

Melba

345

(= 334 + 11)

Jak je vidět, nikdo nedosáhl potřebné
většiny (1001 hlas), proto se opět škrtne nejslabší kandidát (Melba) a jeho
hlasy se stejnou metodou přepočítají:

q = 345 / 334 = 1,03

 

1. preference:

2. preference:

Melba (škrtá se)

Sullivan = 242 * 1,03 = 250

Melba (škrtá se)

Wilson = 92 * 1,03 = 95

Vypočítané hlasy přičteme daným
kandidátům, takže pořadí vypadá následovně:

pořadí

kandidát

hlasy

součet

1.

Sullivan

851

(= 601 + 250)

2.

Smith

636

 

3.

Wilson

513

(= 418 + 95)

Opět nedosáhl nikdo potřebné
většiny, škrtá se nejslabší kandidát a přepočítávají se preference na hlasy
s tímto výsledkem:

q = 513 / 418 = 1,23

 

1. preference:

2. preference:

Wilson (škrtá se)

Smith = 261 * 1,23 = 320

Wilson (škrtá se)

Sullivan = 157 * 1,23 = 193

Vypočítané hlasy přičteme daným
kandidátům, takže pořadí vypadá následovně:

pořadí

kandidát

hlasy

součet

1.

Sullivan

1044

(= 851 + 193)

2.

Smith

956

(= 636 + 320)

Kandidát Sullivan získal
nadpoloviční většinu všech hlasů a získává tak i mandát. Kdyby se hlasovalo
pouze podle prvních preferencí, tak v té době třetí Sullivan neměl ani
polovinu potřebných hlasů. Což je hlavním účinkem alternativního hlasování –
psychologický efekt na voliče, jejichž hlas prakticky nepropadá a určitá jeho
část vždycky pomůže některému z kandidátů. Proto si dovolí v 1. preferencích
vyjádřit volbu „srdcem“ a v 2. a 3. preferencích pak volbu „rozumem“.
Vyhrává tedy ten kandidát, který je pro voliče nejvíce přijatelný, resp.
nejméně nepřijatelný.

Nicméně je mylné domnívat se, že
by takový systém nahrával nezávislým kandidátům nebo menším stranám.
V konečném důsledku je to pořád většinový systém s jednomandátovými
obvody, takže jde hlavně o osobnosti kandidátů, kteří se v Austrálii s vidinou
lepšího finančního zajištění schovávají pod křídla velkých stran (liberálně
konzervativních Liberálů nebo sociálně demokratické Labor Party). Spolu
s dalšími podmínkami (jako je geografické a ideové rozmístění voličů aj.)
právě tento většinový systém na protilehlém kontinentu dlouhodobě stabilizoval
bipartijní systém dvou výše uvedených stran.

Na závěr mi dovolte kratičkou
omluvu a nápravu: veškeré zde uvedená fakta a většina použitých příkladů bych
vám nemohl předat nebýt přednášek doktora
Outlého
.