Chybou číslo jedna George W.
Bushe je spoléhání na vlastní mesianismus a neochvějná víra ve správnost
vlastního přesvědčení. Chybou číslo dvě George W. Bushe je to, že jako osobnost
se nevyrovná ani svému předchůdci, natožpak jiným minulým vůdcům světové
mocnosti číslo jedna. Bill Clinton nebyl nijak zvlášť úspěšný prezident,
nicméně měl kouzlo a charakter, takže vyvázl i z nepříjemné osobní aféry
téměř bez poskvrny. A dnes se mu daří podporovat vlastní manželku na cestě do
kdysi „jeho“ Oválné pracovny.
Bush jr. jako politik-prezident
je totiž produktem zájmových skupin, které chtěly a potřebovaly odvrátit
vítězství demokratického protikandidáta. A kdepak, nehledejte v těchto slovech
žádné seriálové nebo filmové konspirace. Prostě konzervativní náboženské
skupiny a majetné globální korporace prosazovaly člověka, který naplňoval
jejich představy o správném vládnutí v USA. První chtěly zastání a
prosazování křesťanských a demokratických zásad (v tomto pořadí) doma i ve
světě, druzí se potřebovaly bránit přílišnému zdanění a omezování jejich
byznysu doma a vlivu boje proti globálnímu oteplování na jejich aktivity ve
světě. A kdo jiný mohl být po aférách Billa Clintona lepším kandidátem, než
napravený alkoholik a křesťan, který našel svoji cestu k Bohu?
Ale ještě se vraťme k první
chybě Bushe mladšího. Všichni američtí i světoví komentátoři se shodují na tom,
že hlavními strůjci vpádu do Iráku byli viceprezident Dick Cheney a bývalý ministr
obrany Donald Rumsfeld. Prezident, v čemž vidím jeho osobní slabost, se
právě touto skupinou „jestřábů“ nechal přesvědčit a tak říkajíc jim skočil na
vějičku mesianistického poslání USA šířit demokracii a svobodu po světě – i za
cenu lží (účel světí prostředky) a ztráty kreditu u spousty spojenců (Ježíš –
mesiáš – byl nakonec přece také sám, dokonce i jeho nejbližší jej zradili – Jidáš
jej předal Římanům a Petr zapřel).
Nemá cenu snažit se zde o to, co
už mnohokráte předtím udělali ostatní – hodnotit americkou výpravu
v Iráku. I přes dobrý úmysl („cesta do pekel je vždy dlážděna dobrými
úmysly“) a počáteční úspěchy se jedná o tristní zkušenost, která nejspíš
přesáhne americké (fyzické i psychické) trauma z Vietnamu. Nicméně tato
událost nemusí mít jenom dopad na americkou společnost, ale na celý západní
svět.
Ať už se nám to líbí nebo ne,
Spojené státy jsou hlavním garantem našich vlastních demokratických zřízení.
Nebýt dvojího zásahu Američanů v Evropě mohli nám všem vládnout (pokud
bychom se vůbec narodili) politici centrálních mocností nebo nacionální
socialisté. USA jako jediný ze západních států měly možnosti a schopnosti
prosazovat takový koncept jakým byla Trumanova doktrína, nebýt amerických vojsk
v západní Evropě po dobu studené války… Nemusíme se ani dívat do tak
daleké minulosti – Irák 1990 nebo bývalá Jugoslávie.
Tím, jak George W. Bush svojí
politikou oslabuje zaprvé fyzické schopnosti USA zasahovat ve světě (viz článek
z Respektu 27/2007 Kulhavý vládce
světa), ale zadruhé (a to hlavně) oslabuje psychickou ochotu a odhodlání americké
veřejnosti vynakládat prostředky, ale hlavně vlastní vojáky na obranu
demokracie a svobody. A ať už se nám to líbí nebo ne, bez Spojených států
ochotných přesně toto (u)dělat ve chvíli, kdy bude potřeba, se můžeme
s naším vlastním životním stylem rozloučit. Stačí si vzpomenout, co se
stalo, když se USA po 1. světové válce (jejichž vstup do ní byl hlavním bodem
obratu) opět stáhly do svého izolacionismu…