Hned na začátek pro upřesněnou –
oblastí, kterou označuji já osobně za Sudety, je přibližně území dnešního
Karlovarského, Ústeckého a Libereckého kraje, nicméně všechny myšlenky a
poznatky se dají aplikovat i na zbylé části, které později do tohoto označení
spadaly (Slezsko, jižní Čechy a jižní Morava).
Jak vyplývá z jejich
dějinné podstaty, Sudety se vyznačovaly specifickým obyvatelstvem (v předvečer
2. světové války: cca 70 % Němců, 30 % ostatní), které tento kraj utvářelo po
dlouhá staletí. Například na rozdíl od čistě českých oblastí, kde se vždy
nacházelo poměrně rozvinuté a velké městské centrum a okolo něj malé a menší
vesničky, Sudety byly osídleny hustou, relativně rovnoměrnou sítí středních
měst a obcí, okolo nichž se nacházeli další nemenší vesničky a dědiny. (Později
z tohoto trendu tvořily výjimku města jako Karlovy Vary, Chomutov, Ústí
nad Labem, Liberec apod., nicméně i ty si uchovaly svoji rovnoměrnou síť
satelitních obcí a měst.) Další specifickým znakem Sudet bylo rychlé a výrazné
osídlení při řekách (Cheb, Loket, Sokolov, Karlovy Vary, Ostrov nad Ohří,
Klášterec nad Ohří, Kadaň ad.). Ale také specifická stavba cest, jejich
kruhovité uzavření nebo architektonický styl neomítnutých zdí a dřevěného
hrazení.
Krajinu tak obývali lidé, kteří
ji znali, kteří ji utvářeli, kteří v ní žili a kteří s ní doslova
souzněli. Jenže dějiny neobsahují žádné šťastné konce. Došlo k tolik
známému rozkolu mezi Čechy a českými Němci. Za zmínku rozhodně stojí ale to, že
jeho příčiny se nenacházejí pouze a jenom v nástupu Adolfa Hitlera
v Německu nebo v tom, že se SdP (dle počtu získaných hlasů) stala
nejsilnější stranou v ČSR.
Po válce a pod ochrannými
křídli vítězných mocností (zvláště SSSR) jsme tyto lidi ve jménu kolektivní
viny (za demokratické vyjádření svého názoru ve volbách) vyhnali. Z čistě
ekonomického pohledu jsme vyhnali ty, kteří dobře obhospodařovali jedni z
nejúrodnějších oblastí státu (Polabí, Pomoraví a jihočeské rybníky) a místo
nich dosadili revoluční gardisty, zlatokopy nebo lidi, kteří o hospodaření
nevěděli ani desetinu co původní obyvatelé (čestnou výjimkou byli volyňští
Češi). Z čistě lidského pohledu jsme vyhnali ty, kteří zde měli svůj
domov a kteří krajinu tvořili dlouhá staletí (stejně jako jsme to my činili ve
vnitrozemí). A vše jsme si ospravedlnili kolektivní vinou z trestného činu
kolaborace. (Abych věci dokreslil: uznávám před- a válečné chyby na české i
německé straně, neuznávám české poválečné řešení.)
Sudety se tak staly prázdné a
mrtvé. Pomocí pětiletek, brigád socialistické práce, akcí Z a černých
baronů se nám podařilo tyto kraje osídlit, zemědělsky modernizovat a
industrializovat, ale nikdy jsme ji neobydleli. Není to náhodou, že nejzaostalejší
oblasti současné ČR jsou bývalé Sudety. Lidé, kteří sem přišli a nakonec
zůstali, ani po 60 letech (až na čestné výjimky) nezískali ke krajině vztah.
Stejně tak skladba osidlovatelů je příčinou toho, že je zde tak málo ať
občanských nebo podnikatelských iniciativ jednotlivců nebo skupin. Lidé zde
přežívají a pokud možno se nestarají. Tento stav ilustruje i skutečnost, že ti
z mladých, kteří ve vnitrozemí vystudují vysoké školy, se sem málokdy
vrací. Nemají domov, nemají „rodnou hroudu“ a tak si ji radši naleznou někde
jinde. (Musím se přiznat, že mezi ně patřím i já.)
Plně tento stav vystihuje Tomáš
Feřtek: „…neštěstím Sudet není
prázdnota domů, ale prázdnota lidí.“ Celkový přístup k současnému
českému pohraničí vystihl sociální antropolog Ivo T. Budil: „Tragédie české společnosti spočívá mimo jiné
v tom, že si ze své hraniční či okrajové zóny, z níž měly
v ideálním případě vyzařovat inovace a podněty k jejímu rozvoji či
která se měla ve Foucaultově smyslu stát výrazem její pozitivity, učinila je svoji
černou můru, oblast degradace, zapomnění a potlačovaného pocitu viny. Centrum
českého veřejného, politického a morálního života však nebude uzdraveno, dokud
nebude znovuoživení jeho periferie, jež se musí stát plnohodnotnou součástí
veřejného a politického systému.“
A nedopustím si ještě dva citáty
německého kulturního antropologa Carstena Lenka o českých sudetských Němcích a
vůbec fenoménu „Sudety“: „Ti, kteří po
válce museli odejít, si ‚Sudety‘ odnesli s sebou ve vzpomínkách. Jejich
vzpomínku v mladé Spolkové republice, zkoušené poválečnou bídou, nesetkaly
se žádnou odezvou.“ „Tak Sudety
zmizely, aniž bychom se s nimi mohli rozloučit. Neexistovala velká, možná
vůbec žádná příležitost litovat té ztráty, příliš málo lidí naslouchalo
traumatizovaným a dvojnásobně poníženým přistěhovalcům a příliš málo jich mělo
pochopení pro jejich osud. Lidé se zatvrdí, když nemají žádný prostor pro své
emoce, pro ovládnutí svého utrpení. Proto se mnoho odsunutých Němců
identifikovalo s rolí oběti, kterou až do konce svého života nemohli
opustit. Rád bych shrnul, že to, co nám chybí, chybí na obou stranách, u Němců
jako u Čechů. Je to lítost. Ztráta ‚Sudet‘ je pro obě strany dostatečným důvodem
pro hledání společné lítosti nad tím, co se událo a co jsme ztratili. Krajina
Sudet se svou lidskou prázdnotou, svou samotou a stopami po minulosti dodnes
vybízí k tomu, abychom onu lítost hledali.“
Takže kde Sudety naše? Stále
„tam“ jsou, země zůstala se vším, co dává i bere, i když ti, kteří ji vtiskli
její charakter jsou už dávno pryč. Teď je jenom na nás (a tím myslím nejen
obyvatele Sudet, ale celé republiky), abychom sami sobě a krajině dali nový
ráz, nový vzhled, zapsali svým písmem svoji kapitolu do knihy dějin a krajiny,
přičemž si ale musíme přestat myslet, že s tím můžeme začít na zelené
louce a jakoukoli minulost, která se nám nehodí, vymažeme. Přijměme konečně
svůj díl odpovědnosti, pokory a píle vůči Sudetám. Co se snažím říct, nejlépe
vystihl Tomáš Kafka: „Perspektivu Sudet
spatřuji paradoxně ve všeobecné snaze nedopustit, aby naše minulost jen tak
beze stopy minula a vypařila se.“
(Všechny uvedené citáty
pocházejí z knihy Zmizelé Sudety.)