V prosinci 2005 a lednu 2006 se v Chile
rozhodovalo o tom, kdo nahradí Ricarda Lagose – prvního prezidenta za
Socialistickou stranu po marxistovi Salvadoru Allendem. Tento umírněný levicový
politik se do dějin Chile nezapsal jen svým úřadováním, při kterém se mu
podařilo nastartovat sociální programy vyrovnávající chudobu (zvláště mezi
hlavním městem Santiago de Chile a zbytkem země) a jako prvnímu z Jižní
Ameriky podepsat smlouvu o volném obchodu s USA, ale také tím, že
v přímém televizním přenosu před referendem v roce 1988 o potvrzení
Pinocheta v prezidentském úřadu do konce století vztyčil prst do kamery a
řekl, že Pinochet je lhář a jde mu pouze o moc. Neméně důležitá byla i jeho
role v smiřování Chile s vlastní minulostí, díky čemuž si vysloužil
titul „prezident usmíření“. Lagosovu popularitu dokazuje i to, že jeho
příznivci při současných volbách skandovali „2010“ na znamení toho, že chtějí,
aby opět kandidoval ihned, jak mu to ústava dovolí.
Revoluční kandidátka
Prezident Chile, hlava exekutivy,
je volen většinovým systémem na jedno funkční období, kdy v prvním kole
musí vítěz získat 50 % hlasů, jinak se koná druhé kolo. Lagos byl, vzhledem ke změnám
ústavy, posledním prezidentem, který vládnul 6 let – nově zvolený bude
v úřadu pouze 4 roky.
Kandidátem za konzervativní
Nezávislou demokratickou unii (UDI) byl poražený z posledních voleb,
bývalý starosta hlavního města Joaquín Lavín (52). Jen díky němu zaznělo
v předvolebním boji jméno bývalého diktátora, a to proto, že Lavín v
minulosti pracoval pro Pinochetův režim. Tento konzervativní kandidát je také
spjat s náboženskou organizací Opus Dei.
Lavín měl původně být jediným
kandidátem pravicové Aliance pro Chile. V květnu roku 2005 ale došlo
k roztržce mezi hlavními subjekty – UDI a Národní renovací (RN) – a tak se
na poslední chvíli přidal kandidát za RN Sebastián Piñera (56). Tento milionář
(má např. podíl v TV Chilevisión nebo
chilských aeroliniích) s doktorátem z Harvardu byl původně spojen
s křesťansko-demokratickou PDC, která je v současné vládní koalici,
což se také projevilo na jeho kampani, ve které lákal i středové voliče.
Kandidáta vládní koalice Concentración postavila její hlavní
strana – socialisté (vedle nich jsou v koalici ještě středoví křesťanští
demokraté PDC a levicová Strana pro demokracii a Sociálně-demokratická
radikální strana). Ti měli v tradičně konzervativním Chile dokonce tolik
odvahy, že se v jejich primárkách utkaly dvě ženy. Nad Soledad Alvareovou
nakonec zvítězila Michelle Bacheletová (54).
Tato rozvedená matka tří dětí
působí na chilské politické scéně jako symbol pokroku země od vlastní minulosti
– vždyť rozvod byl uzákoněn až v loňském roce. Její otec, letecký generál,
zůstal věrný Allendeho vládě, a proto byl zatčen a nakonec zemřel na infarkt
během mučení jeho vlastními „kolegy“. Ona i s matkou byly také zatčeny a
mučeny, ale nakonec se dostaly v roce 1975 do exilu nejdříve do Austrálie,
později do východního Německa.
Bacheletová, členka
Socialistické strany, byla pod prezidentem Lagosem nejdříve ministryní zdravotnictví
a poté i obrany. Přestože se musela potýkat s lidmi, kteří zabili jejího
otce, zvládla v čele ministerstva obrany snížit všeobecné napětí mezi
vojenskými kruhy a politickými představiteli – pro mnohé se tak stala symbolem
post-Pinochetovského Chile. Ve svém programu pak chtěla hlavně navázat na
činnost prezidenta Lagose.
Posledním z uchazečů o
prezidentský post byl Tomás Hirsch (49), člen Humanistické aliance (PH) a
kandidát za levicovou koalici Juntos
Podemos Más („Společně zvládneme více“), ve které jsou vedle PH i
komunisté.
V hlavních bodech se
všichni kandidáti shodovali: chtěli podporovat menší podnikání, aby omezili na
chilské poměry vysokou míru nezaměstnanosti okolo 8 %, sociální programy na
vyrovnání rozdílů mezi bohatými a chudšími regiony, ovšem beze změny současného
chilského ekonomického modelu volného trhu, vylepšení vztahů se sousedy
(zvláště Peru a Bolívií) a snížení kriminality. Takže nakonec vyčníval pouze
silně levicový Hirsch, který chtěl narušit silně liberalizovanou ekonomiku, a
pravicový Lavín, který na kriminalitu vyrukoval se siláckými hesly „zákona a
pořádku“.
Očekávaná dvojice, neočekávaný výsledek
Ještě v září, čtyři měsíce
před volbami, měla Michelle Bacheletová vysoký náskok 49 %. Ten ztratila díky
slabým výkonům v televizních debatách a sebeuspokojující kampani, která už
předem vyhlašovala její vítězství, takže jí týden před volbami favorizovalo už
jen 39 % voličů. Jejích deset procent se rozplynulo mezi oba kandidáty pravice,
ale hlavně ve prospěch Tomáse Hirsche, který přestože neměl šanci na zvolení,
dosáhl 8 % preferencí (září 2005: 3 %).
Mnozí odborníci právě to
vysvětlovali jako mírné varování voličů, kterým se nelíbila kampaň Bacheletové,
s tím ale, že pro ni budou hlasovat v druhém kole. Při samotných
volbách pak kandidátka socialistů získávala mezi středními a chudšími vrstvami,
hlavně pak ale mezi ženami. Sebastián Piñera se vedle tradičních pravicových
voličů posílil o příznivce vládní PDC, kteří nebyli s Bacheletovou
spokojeni.
Hráčem, který měl přesvědčit 1,8
milionu nerozhodnutých voličů ve prospěch vládní kandidátky, byl sám prezident
Lagos, který v posledních dnech kampaně nařknul oba pravicové kandidáty z
„festivalu demagogie“. Piñera zpětně obvinil Bacheletovou z toho, že ke své
volební kampani využívá vládní aparát. Ta na oplátku naznačila, že Piñera si
podporu kupuje ze svého bohatství. Piñerovým problémem bylo i to, že se musel
vyrovnávat i s útoky pro-Pinochetovského křídla pravice, které
považovalo jeho vyrovnání se s diktaturou (označil Pinocheta za
nejhoršího prezidenta Chile) za příliš radikální.
Chilané neberou nově nabytou
svobodu na lehkou váhu, což dokázala vysoká volební účast 87 %, ale nakonec
v prvním kole nebyl zvolen žádný z kandidátů poté, co Bacheletová
získala 46 % hlasů, Piñera 26 %, Lavín 23 % a Hirsch 5 %. Mnozí komentátoři,
ale i socialisté, pak výsledek zhodnotili tak, že proběhly dvoje volby. První
prezidentské a druhé hlavního představitele pravice – ty vyhrál černý kůň Piñera.
V souběžně konaných volbách do Poslanecké sněmovny a třetiny Senátu
získala vládní koalice poprvé od roku 1990 většinu.
Konečný souboj v lednu
Druhé kolo se konalo 15. ledna 2006,
ale koalice se začaly utvářet hned po prvním kole. Lavín i přes svoji těsnou
prohru podpořil Piñeru a za odměnu se stal šéfem jeho volební kampaně pro druhé
kolo. Ale vzhledem k tomu, že hodně Lavínových voličů je chudých, váhali,
zda-li jej mají poslechnout a odevzdat hlas milionáři Piñerovi. Vedle toho se
několik bývalých činitelů vládní PDC spojilo a podpořilo pravicového kandidáta,
což někteří analytici považují za náznak vzniku nové křesťansko-pravicové
stranické koalice.
Naopak Michelle Bacheletová musela
v druhém kole přesvědčit, že je opakem pravicového Piñery a že zajistí
stejný blahobyt jako za prezidenta Lagose a ještě se jí podaří vyřešit některé
další problémy. A to hlavně proto, že komunisté jako jediní váhali s její
podporou. Hlavní pozornost se tak obrátila k programům obou kandidátů.
Bacheletová prosazovala rovná práva pro ženy, rozsáhlou reformu penzijního
systému, vytvoření ministerstva veřejné bezpečnosti, vyšší spolupráci a
zapojení Chile v rámci latinskoamerického regionu, ústavní uznání
původních obyvatel Mapuche a zpřísnění ekologických norem.
Pravicový kandidát sliboval
vytvoření 100 000 pracovních míst za první rok vlády a 1 milion za celé
funkční období, dále také 12 000 nových policistů v ulicích pro boj
s vysokou kriminalitou, kladl důraz na volný trh s tím, že musí být
zachována (citlivá) sociální role státu. V zahraniční politice se chtěl
orientovat spíš na USA a EU, kdy se Chile mělo stát ekonomickou branou do
celého regionu.
| Prezidentské volby v Chile 2005 | |||
| kandidát | strana (koalice) | 1. kolo | 2. kolo |
| Michelle Bacheletová | Socialistická strana (Concetración) | 45,96 % | 53,50 % |
| Sebastián Piñera | Národní renovace | 25,41 % | 46,50 % |
| Joaquín Lavín | Nezávislá demokratická unie | 23,23 % |
|
| Tomás Hirsch | Humanistická aliance (Juntos | 5,40 % |
|
V druhém kole (při 87 %
volební účasti) nakonec přece jen zvítězila kandidátka vládní koalice (viz
tabulka) a stala se tak sedmou ženou v čele latinskoamerické země – první,
která se o to nezasloužila díky rodinným vazbám. O její vítězství se zasloužilo
hlavně to, že se s ní identifikovala naprostá většina chilských žen – ty
se s ní ztotožnily jako s obyčejnou ženou, která má stejné starosti
jako ony. Důležité pro její zvolení byly i další tři momenty. Zaprvé
Bacheletové pomohly hlasy Lavínových a Hirschových voličů, pro které byl Piñera
jako tvrdý muž peněz a boháč nepřijatelný, a chudých, kteří v ní viděli
jednu ze svých řad. To použila i ve svém volebním hesle: „Jsem s vámi“ (Estoy contigo). Zadruhé Chilané dali
v parlamentních volbách, které proběhly souběžně s prvním kolem
prezidentských, poprvé levo-středé koalici většinu v obou komorách
parlamentu a nechtěli tak zbytečně zamíchat kartami na politické scéně. To by
mohlo vést k nestabilitě, což si andský národ přeje ze všeho nejméně.
Zatřetí Bacheletové nahrávalo myšlenkové i personální napojení pravice na
diktátorský režim, který je pro většinu společnosti stále velkou ránou
v historii země – i když samotný Piñera vystupoval otevřeně proti němu i
jeho proponentům.
Santiago Piñera ihned po volbách
uznal svoji porážku a konstatoval, že pravice i nadále zůstane tvrdou a konstruktivní
opozicí. Bacheletové zvolení vyvolalo kladnou reakci i v Bílém domě, který
pochválil Chilany „za silnou oddanost demokracii“. Stejně tak místní tisk
nazval zvolení ženy, která se navíc vykazuje tolika protiklady chilské
společnosti, za „historický milník“.
Přestože Michelle Bacheletová
složí přísahu v prezidentském paláci La
Moneda až 11. března, již se pustila do práce a oznámila
složení své nové vlády. Dodržela jeden ze svých volebních slibů, takže se
chystá jmenovat 10 ministrů a 10 ministryň. Důležité je i to, že ženy nebyly
odsunuty na méně významné posty, ale de facto „ovládly“ chilské hospodářství – vyjma
ministerstva financí obsadily posty ministryň obrany, hospodářství, rozvoje a
rekonstrukce, bydlení, národního vlastnictví, hornictví a plánování.
Socialistická prezidentka zároveň zachovala koaliční stranické složení (7
ministrů za křesťanské demokraty, 9 za dvě socialistické strany, 3 nezávislí a
1 za sociální demokraty), ale přitom se jí podařilo správně namíchat politické
matadory a nové tváře – další ze splněných předvolebních slibů.
Světová i česká média označila
vítězství Bacheletové jako potvrzení posunu Latinské Ameriky doleva. To je ale
chybným zjednodušením. Je důležité rozlišit mezi levicovou politikou, kterou
praktikuje např. brazilský prezident Lula da Silva, a levicovým populismem Huga
Cháveze.
První se uchytila v Argentině
nebo Uruguay. Tato politika se dá označit spíš za sociálně-demokratickou a to
hlavně v tom směru, že plně akceptuje volný trh, ale snaží se z něj část
zisků převést ve prospěch chudých. Stejně tak akcent na rovnost práv a šancí,
ekologii a etnické minority přiklání tuto politiku k sociální demokracii.
Na druhou stranu populistický
socialismus Cháveze a nově Morálese v Bolívii se vyznačuje silným
klientelismem, využíváním národních bohatství ve prospěch úzkých elit okolo
vedoucí osobnosti a (jak už napovídá samotné označení) populismem. Jak vyplývá
z vývoje Chile od pádu diktatury a programu Michelle Bacheletové, uplatňuje
se v Chile sociálně-demokratický přístup k levicové politice. A to nikoliv
s nástupem této ženy do čela státu, ale už od dob druhého demokratického
prezidenta Freie (funkční období: 1994-2000).
Zvolení Bacheletové má svoji
důležitost nejen v regionu, ale hlavně uvnitř země. Zdá se, že Chile postoupilo
dál ve společenské konsolidaci. Výhra ženy, která se naprosto vymyká
stereotypům země, ale hlavně dokázala překonat vlastní osobní bolesti z minulosti,
bude nejspíš působit ještě více jako „prezidentka usmíření“ než odcházející
Ricardo Lagos.
Neméně důležitý je i dopad
volebních výsledků na chilskou pravici. Do této doby jí dominovalo
post-Pinochetovské křídlo, které je na bývalou diktaturu personálně i ideově
navázáno. Vzhledem k vítězství Piñery jako pravicového kandidáta, který
otevřeně odsoudil diktaturu, a vzhledem k jeho kontaktům na a podpoře ze
strany některých bývalých i současných členů vládní křesťansko-demokratické PDC
se dá očekávat, že se zformuje nová pravice, která vytlačí „Pinochetovské“
křídlo. A to pod vedením Sebastiána Piñery, který s velkou
pravděpodobností povede pravici i v příštích volbách.
To, zda-li se Chile opravdu
posunulo dále ve svém vývoji jako celá společnost, tak i jako její pravicová
část, ukáže nadcházející prezidentské období, ale hlavně následné volby hlavy
státu v roce 2010.