Debata o existenci KSČM běží již
od vítězství sametové revoluce. Na začátku demokratického Česka (a Slovenska)
převládl a vlastně i dnes převládá názor, že zde komunistická strana může
existovat. Nejdříve bych vám rád předal vlastní názor, pak se můžeme podívat na
dva různé přístupy.
Rozhodně se shodnu se všemi demokraty,
že komunistická ideologie je nebezpečná. Dokázala to jak v druhé polovině
20. století, tak to stále dokazuje na našich (rozuměj středo- a východoevropských)
společnostech zakořeněnými a naučenými pocity lhostejnosti, poraženectví a
neúčasti. Osobně nechápu, jak může v jedné zemi existovat zákon
o protiprávnosti komunistického režimu a strana se stejným názvem. Přičemž mi
nejde o stanovy nebo ideologické zaměření.
Název je jeden z určujících
znaků (a vím, že je to polemické) politické strany. Těžko by v Německu (ale
i v Česku) mohla existovat (Neo)Nacistická/Fašistická strana Čech a
Moravy. (Zcela z hloupého trucu bych stranu s tímto názvem klidně
založil a čekal na reakci veřejnosti a soudů.) Nechť se naši milí neostalinisté
přejmenují např. na Socialistickou stranu, Stranu levice atd., a chovají se dle
Ústavy a (přes absolutní ideologické odmítnutí) je nechám existovat jako
jakoukoli jinou stranu, s jejímž náhledem na svět a řešení jeho problémů
nesouhlasím.
Dalším problémem KSČM, resp.
naší politiky s KSČM je totiž chování ostatních stran vůči ní. Všechny, včetně
ideologicky nejbližších sociálních demokratů, s ní oficiálně odmítají
spolupracovat, přitom to ale (dnes už neskrytě dělají) – matematické počty
jasně udávají, kdo pomohl zvolit Václave Klause prezidentem, stejně tak se ČSSD
neštítila naprosto otevřené spolupráce s KSČM ve třetí variantě vlády v minulém
volebním období. Taková princezna Koloběžka – bosá ale obutá, neuznávaná ale
využívaná.
Jak tedy přistoupit ke KSČM.
Přestože nejsem příznivcem černobílého vidění světa, v této otázce existují
pouze dvě extrémní řešení – absolutní zákaz nebo spolupráce. Co se týká zákazu vypusťme
to, jaké procedury by k němu musely vést. Spíš bych reagoval na případnou
výtku proti němu. Že se komunisté shromáždí v nové, jinak pojmenované, ale
stejně fungující straně? Proč ne. Protože tato strana už se nebude moc jmenovat
komunistická. A pokud budou svoje myšlenky prosazovat v souladu s Ústavou
a nebudou narušovat její základní ustanovení (právní stát, respektování práv a
svobod jedince atd.), pak nechť tak činí. Důležité je, že by se ukázalo, že u
nás přestává existovat právní schizofrenie, kdy se něco nesmí, přesto se to
veřejně dělá.
Druhou možností je spolupráce.
Vtip síly KSČM spočívá v tom, že okolo poloviny jejích hlasů není od lidí,
kteří by znali její volební program a souhlasili s ním, ale jsou to tzv. hlasy
protestní. (Stejné, které ve Francii sbírá Le Pen nebo na Slovensku Slota.) Lidé
komunistům tyto hlasy dávají právě proto, že jsou unavení z ostatních stran,
zatímco KSČM se ještě „neušpinila“ vládnutím. Kdyby se ukázala být stejně
(ne)schopní jako ostatní strany, lidé by pochopili, že v ní nečeká žádná
zázračná spása. Přestože se dají nalézt neúspěšné příklady tohoto postupu, ve
většině zemí fungoval. Osobně jsem jeho příznivcem, protože by konečně
symetrizoval český stranický systém (pravice: ODS, KDU-ČSL; střed: SZ; levice: ČSSD,
KSČM). A tím, že by se museli komunisté zavděčit voličům v prvních volbách
po svém plném vstupu do vlády, dá se očekávat, že by v nich převládlo
pragmatické křídlo (okolo J. Dolejše?), které by nakonec stranu transformovalo
do demokraticky únosného formátu (včetně názvu).
Co mi ale vadí nejvíce (a co se
doufám prolíná celým příspěvkem) je to, že přestože komunismus je v celé společnosti
vnímán negativně (morálně i právně), přestože jsme jej i je odsoudili, přestože
s nimi nechceme mít nic společného a chceme se jich více méně zbavit,
nikdo nic nedělá. Snahy typu „trikem proti komunismu“ (sám jsem se účastnil)
jsou pro lidi, kteří už proti KSČM stojí, ale nedaří se jím přesvědčit
(nečinný) zbytek společnosti a hlavně elity, které na to mají zásadní (morální
a právní) vliv. Prostě a jednoduše, musíme si vybrat jednu z variant se všemi
jejími klady ale hlavně zápory: v případě zákazu přelití do nové strany, v případě
spolupráce minimálně 4 roky plně levicové vlády.