Předpokladem všech následujících
myšlenek je to, že národy mohou mít nějaké společné vlastnosti, které se
následně odrážejí na jeho jedincích, které ale zároveň jsou více než jen
součtem vlastností jedinců, ze kterých se národ skládá. Pro pár následujících
odstavců to prostě přijměme jako věc danou.
Takže jací vůbec jsme my, 10
milionů duší uprostřed Evropy? První vlastnost, kterou jsem si sestavil na
základě běžných znalostí dějepisu, je neoprávněný sklon k mesianismu. Za
c. a k. mocnářství jsme samozřejmě patřili k průmyslově nejrozvinutější
části monarchie, ale je to snad předpokladem k vyvyšování sama sebe?
Dovolte mi připomenout, že jedna z nejprudčeji se rozvíjejících ekonomik
světa – Čínská lidová republika –, je stále nedemokratickým státem, kde jsou
lidé popravováni za vyřčená slova.
A co takhle meziválečné období?
Ano, dlouhou dobu jsme byli ostrovem svobody uprostřed autoritativní střední
Evropy. Ale období 2. republiky ukázalo naší podobnost s okolními národy v plné
nahotě. Sice jsme vydrželi nejdéle, ale nakonec jsme se přidali taky. K čemu
nám je, když uhodíme jako poslední, ale výsledek je stejný…
Nebo slovutná 60. léta. Naše
idea o mostu mezi východem a západem, „socialismu s lidskou tváří“. A s nimi
i jedinečné přesvědčení, že takovým mostem může být jenom naše republika a v ní
dva národy. Směšnost takových myšlenek nepotvrdila ani tak „spřátelená invaze“,
ani chování komunistických elit (kterým šlo o vlastní prospěch), ale hlavně
chování celého národa – dělat nutné minimum, abych měl pokoj, a zalézt na
chatu.
A nesmíme zapomenout ani na období
po revoluci. Pocity vlastní nadřazenosti v regionu (ne-li na kontinentu)
se vrátily. Tentokrát zahalené do zázraku privatizace a ekonomického přechodu k tržnímu
hospodářství. A rozhodně tím nesměřuji pouze na Václava Klause. Celá společnost
věřila, a opět si pro jednou říkala, jak na všechny ty Poláky, Rakušáky a
Slováky vyzrála – je něco víc.
A druhou vlastností, která se proplétá
minimálně historií našeho 20. století – je neschopnost nebo nechuť řešit
problémy pořádně a tím pádem i dlouhodobě a složitě. Tak například jak jsme
naložili s našimi Němci? Jejich chování v předvečer okupace a druhé
světové války? Problém, ano. (Nicméně naše chování vůči nim v ČSR také
nebylo bez kazu.) Řešení? Dlouhodobé: snaha o smíření, princip konkrétní
(nikoli kolektivní) viny jednotlivců, společenský dialog, opravdová snaha o
pochopení a soužití. Krátkodobé a jednoduché: mocnostmi posvěcený odsun, při
kterém jsme si také neodpustili několik ohavností.
Anebo naši „braťa“ Slováci. Náš pocit, že do nich
investujeme, proto jsme nadřazení a oni „ti druzí“. (Přijímám jako fakt, že ať
už za ČSR, ČSSR nebo ČSFR česká část státu vždy investovala do rozvoje té
slovenské. Ale copak tak nečinila a stále nečiní starší část EU do ČR a
ostatních nových členů? Je to snad důvod k nadřazenosti?) Primární
příčinou rozpadu byla snaha slovenských elit reagovat na vnitroslovenskou
protičeskoslovenskou náladu. Nicméně otázka musí znít, kde ta se vzala? A jak
se na ní podíleli Češi? Jak ji zapříčinili a jak ji mohli utlumit? Řešení
dlouhodobé: snaha porozumět a vyhovět většině požadavků, pokud je to možné,
soužití na základě ideji bratrství. Krátkodobé: rozpad federace.
Ten vtip spočívá v tom, že
nejsem odlišní od (Henleinových) sudetských Němců nebo (Mečiarových)
antifederálních Slováků. Nepřemýšlíme a necháváme se manipulovat domnělými
elitami a inteligencí, které nás zneužívají ke svým cílům (jako výše
jmenované). Nejsme mesiášové, nepídíme se po vlastních vinách v událostech,
ve kterých jsme se ocitli, ty vidíme jenom na druhé straně, nesnažíme se o
hlubší a pořádná řešení a co víc/hůř: nikdo nám není dost dobrý…
(Autor článku nebude v diskuzi reagovat na anonymní příspěvky.)
UPDATE 3.2.2007: K tématu mého příspěvku ještě rozhodně doporučuji přečíst si nádherný a poučný článek Františka Šulce: Pepiczki, Polackenkopfové a ti další z přílohy Orientace dnešních Lidových novin.