…ano, četl jsem celou českou
Ústavu (pokud si správně pamatuji z češtiny, pak hovoříme-li o našem
základním zákoně, pak vždy s velký Ú), ale na rozdíl od Vás jsem si
k ní přečetl i jiné prameny. Tak už v prvním odstavci se uchylujete
k lacinému populismu: „…je Česká
republika coby člen EU skutečně ještě svrchovaným státem?“ Není, ale nevím,
čemu se divíte? Zaprvé koncept suverenity je jen teoretická záležitost, která
nikdy nenabude 100 % svého významu. (České uhelné elektrárny „posílají“ svoje
zplodiny do Německa bez ohledu na jeho suverenitu. Atd.) Ale Česká republika
(její občané v referendu) odsouhlasili vstup do EU se všemi jejími zisky
(dotace, větší autorita na mezinárodním poli, možnost ovlivňovat rozhodnutí EU
zevnitř,…) i ztrátami (přijetí vyšší autority v oblasti ŽP, vnitřního
obchodu, antimonopolu, dřívější nebo pozdější přijetí eura,…). Podstatné není
to, že už nemáme část své suverenity, ale to, že jsme se jí vzdali dobrovolně a
demokraticky.
Senátorská a poslanecká imunita
je problém. V tom s Vámi souhlasím, ale můžeme být rádi, protože v Senátu
právě včera prošla novela
Ústavy, která zachovává pouze indemnitu (imunita pro projevy na půdě
Parlamentu). A zde přichází Vaše (moje, naše) úloha: zkuste napsat mail všem
poslancům z Vašeho volebního kraje. Zkuste k tomu přemluvit lidi
z Vašeho okolí. Říkáte, že nic nezmůžete? Možná máte pravdu, ale když to
zkusíte, nemůžete nic ztratit.
K možnosti prezidenta
udělovat amnestie: máte pravdu, že je to tak trochu přežitek monarchických dob,
ale není to samovládný prvek prezidentství. Logika je jednoduchá: soudy
vykládají zákony do značné míry bez ohledu na ostatní okolnosti. Ty může ve
svém rozhodnutí zohlednit naopak prezident (resp. jeho aparát ve spolupráci
s ministerstvem spravedlnosti). Toliko k tomu, že právo je
v mnoha případech nekonkrétní (široce obecný) nástroj, který čas od času
potřebuje lidskou korekci.
O trestní odpovědnosti
prezidenta se můžeme přít, nicméně dle mého čistě osobního názoru je správné, že
ji má. Ale následně od Vás přichází opravdová třešinka na dortu: „Ještě si neodpustím malou poznámku k samotné
existenci této funkce, je to poněkud podivná paralelní druhá výkonná moc vedle
vlády.“ Kdybyste Ústavu četl opravdu pozorně, pak si všimnete, že prezident
a vláda jsou pod jednou hlavou (Hlava třetí, Moc výkonná). Takže moc výkonnou
(jak si to představujete Vy) netvoří vláda, ale vláda a prezident. Nicméně ten
je dále nenahraditelný jako důležitý spojovník moci výkonné, zákonodárné a
soudní – tedy jako hlava státu. Nezávislý arbitr, který dokáže odhlédnout od
politických zájmů té které skupiny. (Což by se ani od předsedy Senátu a už
vůbec ne od předsedy vlády čekat nedalo.) Říkáte, že ani Václav Havel, ani
Václav Klaus rozhodně žádnými nezávislými arbitry systému nebyly/nejsou? Možná
máte pravdu, ale Ústava je trošku jiný zákon, který se „nešije“ na jména, ale
na systém. To, že první dva prezidenti neodpovídali požadavkům nestrannosti,
neznamená, že dalších padesát takových nebude. (Systém zatím funguje, tak proč
ho měnit?)
„Volby do Poslanecké sněmovny se
konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního
práva, podle zásady poměrného zastoupení.“
Možná jste měl číst víc než jen Ústavu a při Vašem studiu práv dávat větší
pozor při hodinách ústavního práva a politologie. Protože byste s údivem
zjistil, že „poměrné zastoupení“ je politologický terminus technicus, který do
sebe zahrnuje ty volební systémy, které jsou „více či méně poměrné“, tzn. slovo
„poměrný“ zde neznamená 10 % hlasů = 10 % mandátů. Nemusí se Vám to líbit,
nicméně to jsou ty důvody, proč Vámi vyzívaní ústavní soudci tohle ustanovení
volebního zákona nezrušili. Dále pak počet poslanců je ustanoven tak, jako ve
standardních západních demokraciích, aby 1 poslanec odpovídal 40 – 60 000
občanů (u nás je to něco okolo 50 000).
„Politický systém je založen na
svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži
politických stran respektujících základní demokratické principy
a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ Z toho Vám plynou
špatné závěry: volná soutěž je chování stran během volebního období a během
volební kampaně, přičemž vše je to míněno hlavně jako soutěž ideologií, nikoliv
konkrétních stranických značek. Nastavení volebního zákona, se netýká volné
soutěže stran (viz článek 20: „Další podmínky výkonu volebního
práva, organizaci voleb a rozsah soudního přezkumu stanoví zákon.“).
Jde-li o existenci KSČM: stranu
může zakázat Nejvyšší správní soud na návrh vlády nebo prezidenta. Kde není žalobce, není soudce.
(Nicméně s Vámi souhlasím a existence strany se slovem „komunistická“
v názvu je podle mě odporující zákonům této země.)
A nakonec k věkovým
hranicím. Dá s s nimi různě pohybovat a souhlasím s Vaším
tvrzením „leckdo je v osmnácti dospělejší než jiný v padesáti“, ale určitě
se oba dva shodneme, že kombinace zkušenosti, zdrženlivost a schopnost
uváženého jednání (jako podmínka vykonávání tak vážných politických úřadů,
kterými prezident, resp. senátor jsou) se čistě statisticky více nachází u žen
a mužů starších 40ti let, než u těch 18letých…