Prvním překvapením bylo už, když
jsem se v sobotu ráno dobelhal do Fakultní
nemocnice Hradec Králové
na Ortopedickou kliniku. Zde mi bylo
s překvapeným výrazem sestry „jak to že to nevím“ řečeno, že se zraněním
pohybového ústrojí musím jít na chirurgickou ambulanci. OK, probelhal jsem se
skrz celý areál nemocnice na zmiňovanou ambulanci.
Na chirurgii si mě prohlédl
mladý doktor, rozhodl o rentgenu. Je pravda, že nějakým způsobem jsem se belhat
mohl, ale bylo to bolestivé (pokud jste si někdy zvrtli kotník, tak takovou
bolest znásobte). Okolo bylo několik prázdných vozíků, i zmateně pobíhající
sanitář. Hádáte dobře, rozmazlenému studentovi politologie s natrženými
vazy v kotníku nikdo odvoz přes půlku celého patra nenabídl. Fňuk!
„Vtipnější“ to ale bylo, když
jsem se vrátil. Pohotovost konající mladý lékař (max. 30 let) si prohlížel
rentgen a ptal se dvou straších sester, co to asi tak může být. „Sestři, vidíte
tam nějakou frakturu?“ Uf, já myslel, že po 6 letech medicíny a nějakých 4
letech praxe by tohle mohl už poznat. S léčebným postupem to nebylo o moc
lepší: „Co mu tak můžou udělat? To mu asi dají sádru, ne? Tak mu dáme dlahu a
ať se tu ukáže v pondělí.“ Dlaha, berle, sanitka a hurá na koleje.
V pondělí jsem se dostavil
na definitivní určení léčby. Chápu, že na takovéhle spádové ambulanci mají víc
než dost pacientů, slušné chování není otázka zaměstnání, ale osobnosti.
Vbelhal jsem se do předmístnosti, zde byly troje dveře, z jedněch se ozvalo
„Pojdťe dál“ a já nevěděl ze kterých? Zkusil jsem ty doprava. Sestra (vím, že
budu za seriálového magora, ale představte si doktorku Baileyovou z Grey’s
Anatomy, na Primě Chirurgové, akorát jako bělošku – stejná postava, stejné
chování) mě okřikla, kam jako že to jdu a jestli jsem dobře slyšel.
Vešel jsem k doktorovi,
prohlídka a že půjdeme na rentgenový zesilovač. Doktor se zvedl a vystřelil
jako žíznivá čára. Byl pryč a já vůbec nevěděl, kam šel. Zkusil jsem další
dveře, ale to už z jiných vykoukl doktor a spustil: „Pane Haisman, jestli
nám to tady takhle budete ztěžovat, tak nevím, nevím…“ Přidala se i původní sestra,
takže jsem dostal opět „příjemnou“ přednášku na téma debility českých pacientů.
Odbyl jsem si šest týdnů se
sádrou na noze a šel jsem si ji nechat sundat. Sundáno a potřeboval jsem začít
chodit na rehabilitace. Naprosto neznalý českého zdravotnického systému
(zaplaťpánbůh jej tak často nepotřebuju) jsem si myslel, že mi je předepíše
doktor z chirurgie. „Kdepak, to musí udělat váš obvodní lékař.“ OK, skočím
za studentskou doktorkou tady v Hradci a ona mi je předepíše. „Kdepak, já
vás můžu léčit jen ambulantně. Tohle musí udělat váš lékař, u kterého jste
trvale hlášený.“ Uf, člověk by očekával, že v případě studentů vysokých
škol (možná i těch středních na internátech) udělá zákon nebo ministerská
vyhláška výjimku, takže jim podobné záležitosti bude moct předepisovat i místní
lékař. Kdepak. Když systém nemůže, „očůráme“ systém. Hned jsem se zaregistroval
u kolejní doktorky a ona mi konečně mohla napsat rehabilitace.
Tady už začíná ta příjemnější
část. Sestry (resp. nejsem si jistý, jestli nemají nějaký jiný titul, ale na
cedulkách měly napsáno sestry) z rehabilitace byly úžasné. Každému
pacientovi se věnovaly přesně a pečlivě, ale také byly schopné lidského
přístupu, povídaly si, radily různé fígle, jak správně urychlit rehabilitaci,
atd. Noha už je v pořádku, hybnost obnovena, teď už jen nabrat původní
svalový objem.
Na závěr ještě jedna poznámka,
ač bude znít pateticky. Díky tomu, že jsem se musel šest týdnů pohybovat na
berlích, musím říct, že jsem dostal určitý nový pohled na fyzicky postižené
lidi. Je pravda, že to bylo způsobeno hlavně tím, že nejsem žádný „nabušený“
typ, ale bylo zajímavé zjistit, že vzdálenosti, které jsem předtím ušel bez
povšimnutí, mi najednou dávaly tak zabrat. Na druhou stranu, člověk měl možnost
se tak nějak zastavit a vnímat věci okolo sebe tak trochu jinak. Ale tím nechci
říct, že pro pomalejší (páně Markova) způsob života, by si každý měl natrhnout
vazy.