Hned první citát je velmi
zajímavý: „Těžiště prezidentské funkce
nespočívá ve vnitropolitické oblasti a prezident nesmí vytvářet protiváhu
výkonné či legislativní moci. Od toho je tu vláda a parlament, od toho jsou
tu voliči, kteří svým rozhodnutím vytváří tu či onu politickou situaci. Jen oni
ji také mohou korigovat… Právě proto, že nemáme ani prezidentský, ani
poloprezidentský ústavní systém, bylo by nešťastné, kdyby autorita
prezidentského úřadu vystupovala do oblastí, které jí z definice
nepřísluší a v nichž by prezident permanentně soupeřil s vládou nebo
parlamentem. Jednání prezidenta musí být činorodé a aktivní, nikoli však
aktivistické. Prezident nesmí být hybatelem politické scény, ale
nenápadnou autoritou schopnou nepřímo ovlivňovat politické procesy.“ [1]
Doplněný následujícím: „Rozhodně nemíním
stát stranou politického života. Ambice být hybatelem politické scény však
nemám.“ [I]
Zatímco aktivní je výkonný,
aktivistický je přehnaně až jednostranně výkonný. V tomto Václav Klaus
zklamal. Příkladem budiž nucené jmenování Mirka Topolánka do loňského druhého pokusu
o sestavení vlády. (Což podle některých bylo motivováno snahou dotlačit jej
k velké koalici s ČSSD, která by mu údajně měla zajistit
znovuzvolení.) Z těch starších případů, kdy se Václav Klaus stal
„hybatelem politické scény“, stačí vzpomenou na nepřijetí demise ministrů za
KDU-ČSL ve vládě Stanislava Grosse. Václav Klaus byl prezidentem aktivistickým.
„Přímo má prezident v legislativním procesu vystupovat jen
výjimečně. Podobně je tomu i s tolik diskutovanými milostmi a amnestiemi.
I s nimi je třeba šetřit…“ [1]
(Dne 21.4.2007 jsem Kanceláři prezidenta elektronickou formou podal dotaz na počet udělených milostí a zákonů vrácených prezidentem do PS v období 2.2.1993 – 2.2.2003 a 7.3.2003 – 20.4.2007. Dne 23.4.2007 mi elektonickou formou bylo potvrzeno přijetí dotazu. Dodnes, 2.5.2007, mi nebylo odpovězeno. Stane-li se tak, podle zjištěných údajů doplním celý článek.)
„V zahraničí by měl být
prezident známý, věrohodný a respektovaný… Kdyby však měla role českého
prezidenta v zahraničí upadnout do opačného extrému – do úplného
bezvýznamna – pozici České republiky by to výrazně uškodilo.“ [1] „Těžiště prezidentské funkce vidím
v roli důstojného a seriózního reprezentanta zájmů republiky
v zahraničí… V dnešní chvíli by měl prezident usilovat… o co
nejpřátelštější vztahy s našimi sousedy, protože ty v minulých letech
utrpěly nepříjemné a pro nás nežádoucí šrámy. Prezident musí v každém
případě být loajální především ke své vlastní zemi.“ [2]
Známost si určitě Václav Klaus
pro své názory hlavně ohledně evropské integrace a ekologické problematiky
vydobyl. Nicméně věrohodnost a respektovanost už nikoliv. (Rozhodně respekt ze
strany Lecha a Jaroslawa Kaczyńských nepovažuji za dostačující.) V tomto
se drží vlastního názoru, že nevýrazný prezident ČR škodí. Otázka je, jestli
jeho vlastní známost jí prospívá…
Stejně tak zájmy státu si Václav
Klaus vykládá po svém: dle českého politického systému je utváří a vyjadřuje
Parlament, resp. vláda s podporou Poslanecké sněmovny. Nicméně toto
současný prezident nerespektuje a do značné míry za zájmy ČR považuje zájmy
vlastní – nepřílišná politická integrace v Evropě, nepodlehnutí
„ekologistické mánii“ nebo přísné lpění na zastupitelské demokracii.
U sousedských vztahů a nutnosti
jejich nápravy své Václav Klaus ukázal např. v případě omluvy
antifašistickým občanům ČSR německé národnosti. Představa loajality vůči
vlastní zemi, jejímu politickému zřízení a vůli vyjádřené občany ve volbách tak
v případě Václava Klause nabývá zcela specifických rysů. (V případě sporů
s evropským poslancem Jo Leinenem to dokonce občas vypadalo, že
republika má být loajální vůči Václavu Klausovi, nikoliv naopak.)
„Svou liberálně konzervativní orientací se netajím, ale nevnímám ji úzce
stranicky a při výkonu prezidentské funkce bych žádné politické nebo zájmové
uskupení nepreferoval. Chtěl bych být prezidentem univerzálním, nikoli úzce
vymezeným.“ [1]
Svůj způsob nepreferování
jednotlivých uskupení (zvláště politických) Václav Klaus ukázal v již
zmiňovaném případě jmenování Mirka Topolánka do druhého pokusu o sestavení
vlády.
A stejně tak nevím, jak jinak se
koukat na jeho ostré a ostře formulované názory na občanskou společnost,
ekologickou problematiku nebo evropskou integraci, než jako na úzce vymezené a
nikoliv jako loajální vůči občanům ČR vyjádřivším své názory ve volbách.
„Máme společně obývané území i společnou historii. K té se
obracejme ve vážných chvílích a hledejme v ní poučení a inspiraci pro časy
budoucí. Nepokoušejme se ji však napravovat či odčiňovat.“ [3]
V tomto bodě musíme dát
prezidentovi Klausovi zapravdu, protože k napravování nebo odčiňování
minulosti (ať už je jakákoli) udělal minimum, někdy dokonce šel i proti snahám
vlády nebo společnosti v této oblasti – případ gesta vůči českým německým
antifašistům nebo potlačení disentu a vyzvednutí role „mlčící většiny“ při
poražení komunistického režimu.
„Říkává se, že jednou věcí je předvolební rétorika, druhou povolební
realita. Chci Vás ujistit, že něco takového je mi cizí, že se dnes veřejně a
nahlas přihlašuji ke každému slovu, které jsem před Vámi pronesl.“ [I]
Jak tedy prezident plnil své
sliby? Shrnuji v následující tabulce:
| slib | plnění*) | známka**) |
| Být aktivní, nikoliv | – | 3 |
| Šetřit zamítáním zákonů. | N | N |
| Šetřit amnestiemi a milostmi. | N | N |
| Známost, věrohodnost a | – | 5 |
| Respektování zájmů státu a | – | 4 |
| Zlepšování sousedských vztahů. | – | 4 |
| Nepreferování jednotlivých | – | 5 |
| Umírněnost názorů. | – | 4 |
| Nenapravování nebo neodčinění | + | 5 |
| průměr | 4,29 | |
*) + označuje
splnění, –
nesplnění, ~
nerozhodně, N nehodnoceno
**) Jedná se o mé, čistě
subjektivní známkování plnění daného slibu; jako ve škole: 1 – výborné, 5 –
nedostatečné.
Prezident Klaus tak za tři roky
splnil jediný daný slib a to ještě takový, se kterým nesouhlasím. Je tak pro mě
špatným prezidentem a nezaslouží si (dle mého skromného názoru), resp. náš stát
si nezaslouží, aby se někdo, kdo své sliby nedodržuje, stal podruhé jeho hlavou
a nejvyšším představitelem. S takovým názorem přichází ale i otázka: Kdo
místo něj? Částečně jsem se snažil odpovědět již dříve,
ale snad budoucnost přinese konkrétní jména…
PS: Ještě jedna věc mě
v projevech Václav Klause zaujala: „Je
to také pravděpodobně naposledy, kdy je prezident volen zastupitelskými sbory,
neboť ve veřejnosti panuje téměř všeobecná shoda, že by tato volba napříště
měla probíhat formou všelidového hlasování.“ [1] Samozřejmě, že to není
jeho chyba. Jen jsem chtěl říct, že rok 2003 je relativně daleko a naši přímo
volení zástupci v této oblasti zatím takříkajíc „nehnuli ani prstem“. Kdy
se dočkáme?