Hospodářské noviny přinesly ve
své sportovní rubrice v pátek 23. února 2007 informaci, že „letitý spor o mužské a
ženské prémie v tenisovém Wimbledonu včera (čtvrtek 22. února 2007 – pozn.
autora) skončil“. O co šlo? Jako posledních z Grand Slamů Wimbledon
ponechával rozdílné peníze pro vítěze mužský a ženských soutěží: v roce 2006
mužský single 655 000
liber, ženský 625 000. K oné revoluční změně
se v článku kladně vyjádřil John McEnroe (trojnásobný vítěz turnaje), tenistka
(vítězka Wimbledonu) Billie Jean Kingová nebo britská ministryně sportu Tess
Jowellová.
Sám bouřlivák McEnroe to
ospravedlnil následovně: „Když se hraje na stejném turnaji, měli by být všichni
placeni podle stejného klíče.“ Aniž by si to uvědomil, tak tím popřel svůj
souhlas a ospravedlnění nového systému odměn. Klíčem je totiž „klíč“. Je klíčem
pro placení výsledná výška odměn? Podle mně nikoliv.
Ať se nám to líbí nebo ne, vrcholový
sport je dnes hlavně o penězích a zájmu diváků. V singlech Wimbledonu se
hraje sedm kol a vezmeme-li si extrémní příklad, že by vítěz v každém musel
hrát maximální počet setů (set je vybrán jako jednotka, kterou hráčky/hráči baví
diváky na samotném stadionu i v televizi). Pak vítěz mužů by jich hrál 35,
ženská vítězka 21. Při odměnách z loňského roku by tak tenista dostal za
set zaplaceno 18 714
liber (a pár drobných), tenistka (necelých) 29 762 liber.
Rozdíl 11 048
liber (= cca 467 000 Kč). A to jsme se nedostali
ani ke gameům.
Nemluvě o tom, že mužští hráči
se musí připravovat více právě na možnost delších bitev, tj. další práce mimo
kurty. (Mluvíme-li o schopnostech lidského těla, pak si dovolím poznamenat, že Maria
Šarapovová /světová jednička naposledy 22. srpna 2005/ na
reklamách vydělává více než Roger Federer /světová jednička nepřetržitě od
2. února 2004/.) A určitě by mohl zaznít argument: ale ženy nemohou přece tak
dlouhé tenisové bitvy zvládnout! Ano, souhlasím. Ale to přece neznamená, že by
měly dostávat stejnou „mzdu“? Na začátku jsem psal „kdy ženy dostávají za
stejnou práci menší odměnu než muži“. Tenistky na grand slamových turnajích
odvádějí menší práci (a už i v přípravě na ně), takže odměny na Wimbledonu
nejsou otázkou ekonomického opovrhování žen muži.
Tím je příběh mojí maminky,
která jako programátorka (v té době) druhého největšího zaměstnavatele
Karlovarského kraje s titulem inženýra a 20ti let zkušeností dostávala
menší plat než její nově nastoupivší 25letý kolega s titulem Bc. To byla
diskriminace na základě pohlaví. (Samozřejmě jsem jí radil, aby se obrátila na
soud, který by chránil její /ústavní/ práva, a samozřejmě, že tak neučinila.
Kde není žalobce, není soudce…)
Na závěr chci říct, že rozhodně
nejsem žádný maskulinní antifeminista. Naopak patřím k jedné z menšin,
která svoje práva získala právě díky feministickému hnutí. Ale co je mi
protivné, je blahosklonná politická korektnost. Sice se o ní na blozích Respektu
už
psalo a já rozhodně nesouhlasím s pojetím autora článku, nicméně je
pravda, že existují i její extrémní a hloupé variace. Bojovat se s nimi nedá umělým inženýrstvím sociálního,
ekonomického, jakéhokoli typu. Je to běh na dlouhou trať, který se musí
odehrávat v hlavách lidí – ne v jejich peněženkách nebo na záchodech.
Přistupovat ke každému rovně nikoliv na konci závodu, ale už na jeho začátku…