Právě dnes vyšlo ve všech
českých novinách, jak dobře si premiér Topolánek rozuměl se svým polským
protějškem Jaroslawem Kaczyńskim. Neméně dobře se u našeho severního souseda měl
i prezident Klaus. O stavu vztahů mezi Polskem a Německem mluvit nemusíme. A
to, co mě děsí, je snaha některých stejným způsobem jako v Polsku podkopávat
spolupráci a usmíření se západním sousedem.
Je sice pravda, že Mirek
Topolánek není nějaký těžce vyhraněný národovec, ale česká největší pravicová
strana jich stále ještě má dost – od Hradu až po Evropský parlament. A právě
tito se snaží přeměňovat nelehkou vzájemnou minulost na politické body. Nemluvě
o tom, že nejsou jediní. KSČM z historických a ideologických důvodů o
usmiřování s Německem moc slyšet nechce. KDU-ČSL vzhledem k regionální
a věkovému rozložení svých voličů není smírným řešením nakloněna tak moc jako ČSSD
a SZ. Nemluvě o tom, že celý národ je prostě náchylný k jednoduchým řešením
a dost často slyší na populismus, nikoli na fakta a argumenty.
Čas od času se vyskytne právě
jeden z „národovců“, který slyší v Mnichově startovat sudetské tanky.
Jenže ten vtip spočívá v tom, že jsou slyšet pouze v Praze (a okolí).
Pocházím ze Sudet (resp. bývalých Sudet) – Falkenau = Falknov = Sokolov.
Obě větvě mojí rodiny (matčina i otcova) sem přišly po 2. světové válce. Takže bych
měl patřit k těm ohroženým, kterým chce Landsmanšaft sebrat domy a
pozemky. Proč se tak necítím? Ani já, ani moje rodina, ani známí a příbuzní.
Protože je známe. Ty, co nám to
chtějí vzít. Známe je dost často osobně. Pomáhají nám rekonstruovat obce a
infrastrukturu, pomáhají nám se začleňováním do EU, podepisují s námi partnerské
dohody a rozhodně po nás nechtějí to, co jim kdysi patřilo. Chtějí jenom dobré
sousedy. Holt nastartované sudetské tanky jsou slyšet jenom v Praze.