1. VELKÉ AMAZONSKÉ „ACH JO“
Podle následující
zprávy chce venezuelský prezident Hugo Chávez zbavit Latinskou Ameriku
ekonomické závislosti na Spojených státech. Hlavním prostředkem pro to má být
9000 kilometrů (!) dlouhý ropovod z venezuelského Puerto Ordaz, ke kterému
by se měla připojit Bolívie, Brazílie, Uruguay a další. Bolívarovský
revolucionista už ale zapomněl poznamenat, že tím se všechny zapojené státy
surovinově připoutají k jeho zemi.
Ale o to mi nešlo. Podmínkou,
aby tento ropovod mohl propojit všechny zmiňované země, je, že bude procházet
skrz Amazonii. Sice nejsem žádný ekolog, natožpak aktivista (a dokonce nejsem
ani voličem SZ), ale už vidím to, jak obdobná stavba zapadá do krajiny. Jak
bude vypadat její konstrukce ve státech (bez jakékoli „zápaďácké“
nadřazenosti), ve kterých není standardní vláda práva, dostatečná ekologická
legislativa, natožpak postmateriální střední třída tak silná, aby na vše
dohlédla. Nemluvě o tom, že pokud by ropovod vznikl, bude nutné vystavět servisní
komunikace, aby mohl být udržován. Vše odnese jenom džungle a biodiverzita
planety.
To se zase jednou spojil
megalomanský maniak, který musí ospravedlnit svoji mizernou správu vlastní
země, spolu se společnostmi, které vidí jenom krátkodobý zisk a nikoliv
ztráty, které způsobí v dlouhodobém měřítku. O to víc mě mrzí, že pokud se
ropovod ukáže být realizovatelný, tak se do něj zapojí i brazilská ropná firma
Petrobas, vlastněná vládou Lula da Silvy, která se doposud snažila
upřednostňovat ochranu přírody a alternativní zdroje.
Snad ostatní země (např. USA
více nakloněné Chile) pochopí, jaký ekonomicky i ekologicky to je nesmyslný
plán a postaví se proti němu. A také, i když nejsem přítelem novodobého
amerického „imperialismu“ (a prosím neberete to zcela doslovně – spíš jako
eufemismus pro schopnost USA ovlivňovat vnitřní rozhodnutí ostatních států),
doufám, že si Spojené státy pohlídají svůj „zadní dvorek“ a nedopustí tuhle
šílenou šílenost.
2. FRANCOUZSKÉ PRÁVNÍ „ACH JO“
Ač relativně mladý (takže jsem
si v komunistickém režimu prožil „pouze“ sedm předškolních let), jsem
rozhodně rád, že žijeme v demokracii, ve které máme každý garantována svá
základní práva Ústavou. Právo na život, spravedlivého a nezávislého soudce,
zadržovací lhůtu, soukromí, rovné postavení,… Ovšem některá práva už jsou
vyloženě přehnaná. (Osobně si myslím, že evropské pojetí kodifikace lidských
práv je špatné /např. českou LZPS
bych dost zestručnil/, ale to je na jiný a delší článek.) Ale to,
co se děje ve Francii, je už opravdu moc.
Navrhované právo na byt je jeden
z posledních výdobytků absurdity evropského (kontinentálního) sociálního
státu. Napadají mě otázky typu, jak se bude určovat výměra velikosti
základně-právního bytu podle lidí, kteří v něm budou bydlet? A budou mít
na něj právo taktéž přistěhovalci a azylanti? (Už vidím, jak tuto myšlenku
prosazuje Sakrozyho pravice. Resp. jak se ozve Royalina levice ve chvíli, kdy
bude toto právo omezeno pouze na francouzské obyvatele. A Jean-Marie /chápej Le
Pen/ si bude akorát mnout ruce a sbírat protestní hlasy).
Všichni v Evropě, včetně těch,
kteří to odmítají, si uvědomují, že nás sociální stát musí být odlehčen. Resp.
nemůže poskytovat své záchranné sítě tolika lidem a tak „levně“ jako dnes.
Přesto jsou evropští politici schopni přijít s takovou blbostí. (Zajímalo
by mně, pokud návrh uspěje ve Francii, kolik dalších státu EU se jej také
chytne?) Napadají mě ale dva důvody, proč se o následujícím ve Francii vůbec
vede debata:
– Jak z článku vyplývá,
francouzský stát rozhodně nemá dostatečný počet bytů. Takže (bez nějakých
hlubokých konspirací) za návrhem stojí stavařská lobby, která díky tomu získá
tučné peníze z veřejných prostředků.
– Jacques Chirac potřebuje nějak
napravit své zcela tristní prezidentství. (Pamatujete, jak se Bill Clinton
snažil vyřešit blízkovýchodní konflikt…?) A proto se snaží zapsat do dějin jako
největší dobrodinec/hlupák a hazardér (čtenáři, vyber si) v dějinách
Francie.
3. ČESKÉ POLITICKÉ „ACH JO“
O úrovni politiky u nás se toho
napsalo (a jistojistě napíše) mnoho, přesto si také přiložím své polínko do
ohně. Čas od času si jen tak pro orientaci, z nudy a pro zábavu brouzdám
stránkami naši parlamentních stran. A naposledy mě zaujalo Usnesení Regionální rady
ODS Libereckého kraje. RR souhlasí s navrhovanou koaliční vládou ODS,
KDU-ČSL a SZ a (a to je ten kámen úrazu) „zavazuje
poslance ODS zvolené za Liberecký kraj k podpoře této vlády“. Dovolil bych
si upozornit, že dle Ústavy
České republiky (článek 26) „poslanci…
nejsou při tom (výkonu mandátu – pozn. JH) vázáni žádnými příkazy.“
Možná se vám to zdá jako
zbytečné slovíčkaření. Ale rozdíl mezi zavázáním a např. doporučením (jak
učinila RR ODS
Středočeského kraje, bod 4) je asi stejný jako mezi vraždou a zabitím.
Ústava je základ našeho státu a její (ne)dodržování nás dělí od Saddámova Iráku
nebo Miloševičovy Jugoslávie. A zvláště politické strany (které mají
v názvu demokratická) by ji měly ctít do poslední tečky, ať už se jim líbí
nebo ne. (O to víc mě osobně toto usnesení zaráží, že pochází z buňky mně
z ODS nejbližšího Přemysla Sobotky.)
Kdyby se jednalo o ojedinělý
případ, zanadával bych si a rozhodně o tom nepsal. Ale to bych si nesměl
přečíst reakci Ota Novotného (vedoucího Politicko-analytického oddělení ČSSD)
v Respektu 1/2007 na článek Erika Taberyho „Poslední kolo s K.O“
(Respekt 51/2006). Zaměřím se pouze na to, co mě zaujalo nejvíce:
„Pan Tabery opakuje i další novinářské klišé. Např. že předseda ČSSD se
chová ve straně jako diktátor. Podle Taberyho totiž v případě poslanců
Melčáka a dalších, kteří hodlají podpořit středopravicovou vládu, jde o ty
členy strany, kteří se ‚pouze rozkmotřili se svým uzurpátorským šéfem‘. Panu
Taberymu připomínám, že např. ve stanovách německé SPD je její poslanec povinen
hlasovat v souladu s většinovým názorem poslaneckého klubu, a pokud
tak neučiní, jde o jeho ‚zásadní konflikt‘ se stranou, který může vést až ke
zbavení členství v SPD.“
Dovolil bych si k panu Novotnému
poznamenat následující (vedle již zmíněného článku 26 Ústavy). Dle Základního
zákona Spolkové republiky Německo (odstavec 1, článek 38 /hned první
v oddílu Spolkový sněm/) „poslanci…
nejsou vázáni příkazy a pokyny a jsou podřízení jen svému svědomí“. Takže
zmiňovaný odstavec stanov SPD je minimálně diskutabilní, ne-li neústavní. (A
propos, snažil jsem se toto ustanovení nalézt a je možné, že jsem jej ve 100stránkových
stanovách [1.11 MB pdf] přehlédl, ale nenalezl jsem jej tam. Dokonce ani na
stránkách klubu SPD v Bundestagu.)
Poslanci, byť zvolení za
politické strany, jsou ve standardních demokraciích zástupci všeho lidu a
nejsou vázáni žádnými příkazy nebo usneseními. Jen svým svědomím. Ovšem pohled českých
stranických špiček je jednoznačný: „Občane, poslanec je zástupce strany, nikoli
tvůj!“