První poznámka: je svrchovaným právem Spojených států (stejně
jako jakéhokoli jiného státu na světe) určovat si koho a za jakých pravidel na
své území pustí. Jakékoli nářky ať už o nespravedlnosti nebo argumentace
zvláštními vztahy je zcela mimoběžná a nepodstatná. Také si nenecháte sousedy
určovat, koho si máte nebo nemáte pouštět do bytu.
Dalším aktérem v celé situaci pak je Evropská unie, resp.
jejím prostřednictvím západoevropské státy, původní členové EU. Tyto země si až
moc zvykly na absolutní výsady ve (vízovém, resp. v jejich případě
bezvízovém) styku s USA. U nich hraje hlavní roli pocit zbytečnosti u
toho, že by jejich občané měli vyplňovat jakýkoli dotazník a nikoliv se jen tak
sebrat, koupit letenku a bez zdržování odletět, ale také pocit sražení
z piedestalu výjimečnosti, že se vlastně srovnávají se svými novými
sousedy z Unie, na které (přiznejme si to) se doposud dívají tak trochu
spatra.
Unie se sice zatím zklidnila, protože se ukazuje, že od
podepsaného memoranda k opravdovému bezvízovému styku (který podle
dnešních návrhů vlastně bezvízovým vůbec nebude) je ještě daleká cesta.
A posledním hráčem v celé hře je Česká republika a její
rozháraná politická scéna. Tak zaprvé Češi zase jednou můžou hýčkat svůj
mesianistický (regionální) komplex. K dokonalosti První republiky jako
ostrovu demokracie uprostřed autoritářské střední Evropy, mostu mezi Východem a
Západem v 60. letech 20. století a tzv. úspěšné revitalizaci hospodářství
v letech 90. se tak přidá „Jako první jsme dosáhli bezvízového styku USA“.
A dokonce se nám podařilo předběhnout nejen všechny na východ od nás, ale i na
západ! Jsme kabrňáci.
A zcela nejvtipnější na tom všem jsou naši politici. Ať už ti,
kteří jsou pro nebo proti. Obě strany pro veřejnost umně míchají vízová jablka
a radarové hrušky. Na jednu stranu je jasné, že z právního hlediska obě
dohody vůbec nejsou podmíněné. Na druhou stranu je všem, kdo mají oči a uši, zřejmé,
že dohody spolu souvisí na úrovni jakési „gentlemanské dohody“ mezi oběma administrativami.
Prostě já poškrábu tebe a pak ty zase mě.
Odpůrci dohod zase přehnaně šermují Evropskou unií a tím, že
ji podrážíme. Možná že by Češi neměli potřebu chovat se jako sólisti, kdyby je
na nejvyšších postech za Aší nebo Rozvadovem nepovažovali za tak trochu
druhořadé.
Prostě tu tak společně s EU a USA vaříme dort jako Pejsek
a Kočička. Ale věřte mi, já ho ochutnávat nebudu.