Podstata příběhu je
„jednoduchá“: Michaela Maličká (32), letištní úřednice, pomohla svému novému
kolegovi Pavlu Drápalovi (30) se začleňováním se do nové práce tím, že jej
pozvala na společný výlet s kolegy. I přes vyslovené ubezpečení, že
Michaela nehledá žádný vztah, Drápal vše pochopil jinak a začal kolegyni
pronásledovat. Ta vše oznámila na policii a vyhledala (a uposlechla) i pomoc
Bílého kruhu bezpečí, který pomáhá obětem trestných činů.
Přes všechny důkazy nemohla
policie zasáhnout, protože Drápal se prostě nedopustil trestného činu.
„Stalking“ – tedy pronásledování – je u nás, na rozdíl od západních sousedů
(jak uvádí Kateřina Čopajková), beztrestný. Vše směřovalo k smutnému
konci: Pavel Drápal se nakonec trestného činu dopustil – Michaelu Maličkou
zavraždil. Teprve tehdy mohla policie zasáhnout.
Neobviňuji zde policii
z nečinnosti. Jakýkoli zásah proti Drápalovi (který si dle informací
Čopajkové změnil příjmení na Hanuš) by na základě dnešního českého práva
nejspíš vedl k tomu, že by právníci zažalovali policisty pro porušení jeho
osobních práv. Chyba není v policistech, a už vůbec ne v oběti – je
v právu. (Je nutné dodat, že na základě vyjádření Zuzany Kuncové, mluvčí
ministerstva spravedlnosti, bude do návrhu nového trestního řádu „na základě
případu Michaely Maličké… zapracována nově vytvořená skutková podstata
trestného činu – nebezpečné pronásledování“.)
A v tuhle chvíli můj
prvotní šok z naprosto zbytečné ztráty mladého člověka došel
k jasnému poznání. Založili jsme svůj život tak moc na právu a jeho
výkladu, že je to až někdy absurdní – doslova životu nebezpečné. Samozřejmě, že
nejsem stoupenec anarchie, ale na druhou stranu se mi nedivte, že se někdy tak rozčiluji nad
zákony, které naši zákonodárci přijímají (např. zde),
nebo se je, ač jinými s argumentem marnosti zrazován, snažím ovlivnit při
jejich vzniku (např. zde). Každý
sebemenší zákon je důležitý – ať už se jedná o trestní řád, Ústavu nebo zákon o
odpadech…